Deníček Princezny a Miy, kapitola I. - Úplný začátek v novém domově.

Jmenuju se Princezna. Pamatuju si, že jsem byla někde se svou kočičí maminkou, ale najednou mě někdo od ní oddělil a já se ocitla bezmocná v příkopu u místního zemědělského družstva. Bylo mi zima, tak jsem mňoukala, jak to šlo, až si mě všimli nějací lidé a donesli mě do depozita, které patří útulku Nová Paka. Prozatím jsem byla zachráněna. Bylo to ve věku, kdy jsem přezoubkovávala. Žila jsem tam s jinými kočičkami a pejsky, najednou nás tam bylo nějak moc. Ale měla jsem jídlo a teplo. Pak se na mě přijeli najednou podívat dva z mých dvounožců. Už před tím byla moje fotka na internetu. Říkali, že jim před týdnem umřela ani ne roční kočička Bellinka, která se mně prý velmi podobala. Opatrně, pomalu, aby mě nevyděsili, se ke mně sehnuli a jemně mě pohladili, tak jemně, že jsem začala blahem vrnět a udělala jsem na konci vztyčeného ocásku háček. Moc jsem se jim líbila a oni mně taky. Dokonce jsem dostala i pamlsek na přivítanou. Bylo rozhodnuto. Paní z útulku mě dala na cestu do nového života pusu, pelíšek a dečku, najednou jsem se ocitla v nějaké bedýnce a jeli jsme pryč. Byla jsem z toho nesvá, nevěděla jsem, co mě čeká dál. Nejeli jsme dlouho, a najednou jsem zase mohla vylézt z bedýnky ven, tak jsem to rychle udělala. Byla jsem v neznámém prostředí, tak jsem vše nedůvěřivě očichávala. Najednou jsem si všimla, že na zemi je ještě jedna bedýnka a v ní něco také mňouká. Z té druhé přepravky po otevření vysloveně vystřelila další kočička, ale už veliká, schovala se pod gauč a už jsem ji neviděla.

Ale ať zase chvíli vypravuje ona.

Já se jmenuji Mia, alespoň od té doby, co jsem, jak říká Princezna, vystřelila z přepravky. Myslím, že jsem se do té doby nijak nejmenovala. Ano, utekla jsem se schovat pod gauč a vydržela jsem tam přes týden. Pod gauč jsem dostávala i granulky, vodu a mlíčko, měla jsem tam i svůj záchůdek. Měla jsem totiž zlé vzpomínky na dvounožce. Snažila jsem se najít si pro sebe nové hodné lidi, tak jsem se chtěla přistěhovat v jedné vesnici k lidem, kteří už dva chlupáče měli. Dávali mi najíst a nechávali mě přespávat v garáži v krabici s dekou. Byli na mě moc hodní, ale nemohli si mě už nechat. Pak tam k nim přišli na návštěvu mí současní dvounožci a já jsem putovala do nového prostředí, vlastně teď můžu říct, do nového domova, přímo snad do ráje, o kterém se mně zatím ani nesnilo. Co se mi v minulosti stalo, povědět přesně nemohu, ale mám krátký, asi utržený ocásek a mám vytlučené přední zoubky, jak nahoře, tak dole. Když jsem tedy přišla do nového domova, raději jsem se schovala a pozorovala, co se bude dít. Navíc mně nebylo dobře, špatně jsem dýchala a měla nafouklé bříško. Jak jsem se později u veterináře dozvěděla, měla jsem zápal plic a bříško plné škrkavek. Bylo to se mnou moc vážné. Dostávala jsem přes den injekce a ještě nějakou pastu. Byl to se mnou boj, nevěděla jsem, co mohu dále čekat. Nikdo mně ale neubližoval, všichni se chovali klidně, jen to třeštidlo Princezna si se mnou už chtělo hrát. Raději jsem ještě na toho prcka syčela a vrčela, abych ho udržela v patřičné vzdálenosti. Můj zdravotní stav se ale lepšil. Pomalu jsem se i začala osmělovat a vylézat ze svého úkrytu, nejprve v noci, když už všichni spali. Chodila jsem na výzvědy ve svém novém domově. Pak přišel den, kdy jsem se nechala prvně pohladit, ale pro jistotu jsem si schovala ocásek pod sebe a sklopila uši a zavřela oči. Pustila jsem k sobě blíž i Princeznu, očichaly jsme se a ona se o mě přátelsky otřela. Neměla jsem důvod, abych jí odháněla. Hrát jsem si s ní ale nechtěla, neuměla jsem to, ale hezky se na to dívalo. Dá se říci, že jsme se spřátelily - ano, byly jsme na stejné lodi, tak přece musíme držet spolu. Začala jsem chodit papat na své místečko, kde mám vždy svůj talířek s mňamkou a vedle ještě granulky na takové dopapáníčko.

A jak to s námi bylo dál, poví někdy příště zase Princezna.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama