Jak bylo mé Veličenstvo Já Miou I., nejvznešenější a nejkrásnější, zákeřně vláčeno po všech čertech, tedy krajích, v ČR – pro tentokrát popis návštěvy Libereckého kraje. (A to ten jediný správný a pravdivý!!!)

Miouk ve spolek.

Tak si moji milí zdejší představte, že návštěvou u tety Mirky na Ústecku v rámci osvětlení správných kočičích způsobů její chlupaté smečce to neskončilo. DNŽ se mi namlsala a rozhodla se, že mě odvleče i na další návštěvy. Pro začátek vám tedy popíšu, jak proběhla návštěva u Fouska, kocoura spravujícího latifundie tety Áji na Liberecku.

Po nějaké době, co jsme se od tety Mirky vrátily zpět do mého výsostného domovského doupěte, začaly záhadné telefonáty DNŽ s tetou Ájou. Tetu Áju mám, obdobně jako tetu Mirku, moc ráda, protože když se dostaví k audienci, tak nejenže předloží krásné dárečky v podobě peříček, ale i se mnou chodí na procházky a způsobně mi na vodítku capká za tlapičkami. Proto jsem tedy po jejich zákeřné domluvě, že ji pojedeme navštívit, váhavě s tímto souhlasila, ačkoli jsem si, po přečtení Fouskových deníčků, byla jistá, že toho už nepřevychová nikdo a nic a že i Pilát Pontský by si nad ním zcela určitě umyl tlapy. A to jsem zdaleka ještě netušila, co mě tam čeká za horror-story.

Jednoho sobotního dopoledne k nám tedy přikvačila teta Jana v pojízdné plechovce a já jsem byla odlapena a napchána do nové boudičky, na kterou ale DNŽ najednou přimontovala přes prolézací otvor síťová dvířka, takže jsem nemohla ven. No to si drápněte, že jsem se proti tomu jala zuřivě protestovat, a to tak, že mě bylo slyšet od podlahy ve sklepě až po strop v bytě družstevního místopředsedy v nejvyšším patře. DNŽ ovšem na mé protesty zvysoka kašlala a odvlekla mě i s boudičkou k tetě Janě do plechovky. Vzhledem k tomu, že jsem v protestech pokračovala natolik intenzivně, že jsem přeřvávala i podivně hovořící krabičku s pokyny kudy tudy že to máme jet, DNŽ nakonec rezignovala, vyndala mě z přepravky, přicvakla krátké vodítko od kšírků do úchytu na stuhu kterou byla přepásaná, a vzala mě do náruče. Trošku jsem tedy zmírnila intenzitu mého libého hlásku a začala jsem DNŽ vysvětlovat, že je sice pravděpodobné, že teta Ája mě náležitě uctí, neboť je to distingovaná dáma, která ví, co se sluší a patří, avšak u Fouska mám dost podstatné obavy, zvlášť, když se i můj miláček Mikoušek rozhodl, že si raději odejde najít nějakou jinou rodinu, neboť to s Fousem zjevně není k vydržení. DNŽ mně sice oponovala tím, že se Fousek už určitě polepšil, protože za ním začal docházet sousedovic Čertík, kterýho Fousek ve svém revíru trpí, ale já mám zkrátka a jasně za to, že mě nemá někdo někde co jen tak trpět, protože já jsem přece Veličenstvo Miou I., nejkrásnější a nejvznešenější, takže by všichni mou přítomností měli být naprosto uchváceni, ovšem Fousa je v tomto směru, už podle vzhledu a popisu, podivný případ sám pro sebe. No a kdo si myslíte, že měl pravdu – samozřejmě, že já.

Po delší cestě, kdy já jsem se celou dobu dohadovala vzadu s DNŽ, což se vpředu teta Jana marně snažila přehlušit hudbou, jsme konečně dorazily k tetě Áje. Po příjezdu na místo jsem důstojně vystoupila z plechovky a nechala se slavnostně přivítat tetičkama Mirkou a Ájou, na jejichž vítacím ceremoniálu jsem neshledala chybku. Ovšem tím žel veškerá spořádanost brutálně skončila, neboť ještě, než jsem se stihla pořádně rozhlédnout po rozlehlých latifundiích, kdeže to ukrývají ten červený tepich a losůska se salátkem, narazila jsem na obří černobílou chlupatou sochu, která seděla u vchodových dveří a najednou si začala na mě otevírat tlamu přes celej ksicht – a že to teda bylo výrazivo. Než abych poslouchala takové řeči, tak jsem se raději odebrala k mojí DNŽ, nechala se vzít do náruče a sdělila jí, že s něčím takovým pohromadě nebudu a že důrazně žádám, aby mě od toho náležitě oddělily. Teta Ája mě tedy vzala dovnitř svého sídla a toho neuctivého sprosťáka nechala venku – no to jste měli vidět, jaký pak na mě házel přes skleněný dveře ksichty. Po tomto „přivítání“ mě pochopitelně přešla veškerá chuť k jídlu, byť tedy musím pochválit tetu Áju, že mě nehodlala předkládat jahodový knedlík, ale spořádaně ucmudila masíčko, které mi pak – aby ten uřvanej domácí kocour neviděl – zabalila s sebou domů, a na kterém jsem si v klidu domácího doupěte večer moc pošmákla. Tetin dům jsem shledala jako velmi uspokojivý, zvláště pak podestu na patře, kterou jsem ustanovila jako mé soukromé odpočivadlo pro přestávky ve zkoumání venkovních latifundií. Prohlídkou domu jsem ovšem zjistila, že Fousek sice venku prošmejdí kde co, ale zjevně zanedbává domácí prostory, protože ten binec, co nechal u tety Áji pod lavicí, to jsem teda dlouho neviděla, přitom my kočky bychom prostory, kam se smeták nedostane, měly přeci smejčit pravidelně – no i když možná jsem ochotna připustit domněnku, se tam ten bachratec jeden macatá prostě jenom nevejde. Ovšem jsem se znechucením nucena konstatovat, že místo toho, aby si domácí osazenstvo toho lemplouše vhodně usměrňovalo, mu ještě doma zařídilo nádhernou kočkohernu, ve které jsem si já ale raději moc nehrála, protože jsem nechtěla, aby pak Fousa na tetu Áju vřískal ještě víc, než vypadal, že na ní za to, že ho nechala venku, vřískat bude.

Když jsem se trošku vzpamatovala, tak mě DNŽ a tety vzaly na střídačku na procházku po zahradě, kterou jsem důkladně prozkoumala, a i když se domácí fouňa stále zdržoval na dohled a sledoval mě okem bedlivým a vzteklým, nic si nedovolil, protože moc dobře věděl, že by mu v tom početná ochranka mojí vznešenosti razantně zabránila. Po nějaké době se dostavil ten Fousův kámoš Čertík, který na mě začal nedůvěřivě kulit oči. Teta Ája ho vzala do náruče, mě vzala pro změnu do náruče moje DNŽ a rozhodly se, že nás blíže seznámí. No nejdřív jsem si Čertíka očenichala a následně jsem usoudila, že tohle takovej ranař jako Fousek nebude, takže když nás pak holky postavily na zem, tak jsem se rozhodla, že alespoň jemu vysvětlím, jak by se měli domácí ke vznešeným návštěvám chovat. Čertík ovšem na nic nečekal a vzal takový kramle, že se mu až za tlapičkama prášilo, a dírou v plotě prolítnul skoro kosmickou rychlostí (cha, cha, to má z toho, že se raději cpe, než aby naslouchal Fousově válečné strategii, takže se Fousek s plánem obklíčení mohl jít leda tak klouzat).

Dvounožky, které mě zrovna nedoprovázely na obhlídce, pak seděly ve venkovním altánku, tlachaly a krmily se grilovaným masíčkem až do pozdního odpoledne, kdy se konečně rozhodly, že všeho do času a že je třeba pohnouti se k domovům. Toto jsem uvítala s jásotem, a metelila jsem k plechovce tety Jany takřka dobrovolně a s radostí. Byv unavena, nechala jsem si svůj závěrečný proslov o tom, kdo měl zase pravdu – že!!! – na doma a samým vyčerpáním jsem usnula, čehož moje DNŽ navíc drze zneužila k tomu, že mě před vydáním večerní dobrůtky ještě pomazlila. No, takticky jsem to přetrpěla s tím, že jí to stejně jednou všechno vrátím i s úrokama.

Tak to je dnes vše - popis odvlečení Miouší vznešenosti do moravských luhů a hájů bude následovat příště.

P.S.: Kdo chce vidět fotky, nechť se podívá do fotogalerií tet Áji, Mirky a Jany, protože moje DNŽ měla plné ruce mě, a tudíž neměla čím fotit.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama