Jak šel čas a co událo se v době, kdy DNŽ odmítala škrábat mé poznámky, vymlouvajíc se trapně na pracovní přetížení - událost druhá

Miouk ve spolek.

Tož mí rozmilí zdejší, konečně jsem přinutila tu svojí – ééé vlastně teď už musím říkat naší – nemožnou obsluhu, aby vetkla svých deset prstíků na klávesnici a začala jimi zmítat nikoli pro svého zaměstnavatele, ale pro mne. Trapnou výmluvu, že zaměstnavatel jí za to alespoň poskytne kapesné, za které lze nakoupit proviant, jsem kontrovala tím, že stejně všechno sežere Gisellka, takže to má prašť jako udeř. Nakonec tedy přeci jen usedla a jala se přepisovat ten nejsmysluplnější diktát za poslední čtvrtrok, kdy jsem podstatné dění rozdělila do tří hlavních událostí.

Událost 1. jste četli minule.

Událost 2.

Když už jsme si na přepravu v kočkokáře jakž takž zvykly, nastal náhle den, kdy DNŽ umístila do kočkokáry pouze Gisellku. Nejdřív jsem se trošku naštvala s tím, že co má co jít na procházku jenom s ní, ale pak jsem si uvědomila, že budu mít doma konečně chvilku klidu a dostanu se do své jídelní mističky bez toho, že by mi v ní neustále překážela Gisellí hlava, která je vskutku naprosto nepoživatelná. No, ono abych byla přesná, ona Gisellka přestala být k sežrání i pro mou DNŽ, neb jak rostla, tak začala být i čím dál větší zlobidlo, rozbitné nádobí odrzle komentovala tím, že talíře jsou zbytečný, neb veškeré jídlo se má stejně nacházet pouze v její mističce, přestala se mazlit a naopak DNŽ odstrkovala tlapičkama a vztekle na ní vrčela. Pak jsem DNŽ upozornila, že Žížalí kvílení nebude mít příčinu v tom, že nahlas přemýšlí, co by ještě kde vyvedla, neb na mě to zvíře mrňavé zlolajné neustále vystrkuje prdítko a dožaduje se jakýchsi podivných věcí. No nepotěšila jsem DNŽ a ani ona nás nepotěšila, v práci nahlásila 14 denní dovolenou, vybrala záložní úspory, zavolala bíloplášťové doktor a zabavila misky. No měli jste slyšet ten řev, co Žížala začala následkem toho vyluzovat, i když možná jste ho i slyšeli, neboť to byl takový zoufale-kvílející ryk, že zajisté museli i doposud se před civilizací ukrývající kmeny kanibalů sepisovat hromadné protestní petice za kolegu týraného hlady. Nastala tedy hodina H, kdy hlady vzteklá Žoužel byla odlapena, vepchána do kočkokáry a spolu s DNŽ opustily pididoupětí prostor. Já jsem se zatím doma pohodlně rozvalila v DNŽí posteli a užívala si božského klidu. Avšak po nějaké době klika cvakla, dvéře se rozletěly a do pidodoupěte vpadla zcela rozvrkočená DNŽ s tím, že Kočkoprsky se budou muset přejmenovat na Vrahoprsky, protože něco takového, co to místo prská nebohým, v dobré víře přišivším, návštěvníkům na krk, svět neviděl a vesmír by po tom neštěk. Pustila jsem ji tedy na kousek postele a nastavila jí bříško k šimrání (normálně bych to sice neudělala, ale situace se jevila býti kritickou). Bohužel poklidná idylka po nějaké době skončila a DNŽ se zvedla s tím, že se žel bude muset pro toho malýho neřáda vrátit, neboť MVDr. vydala neprozřetelně naši novou adresu, takže ta by nás stejně našla. Nicméně s jistou nadějí pravila, že personál ordinace důrazně upozornila, že mají Gisellku ještě hluboce spící přiodít do vkusného zeleného oblečku, který uštrikovali Lišáček s Gulíčkem za odborné pomoci svojí DNŽ, a následně jí umístit do kočkokáry, kterou jim tam rafinovaně přistavila, a pečlivě zapnout všechny zipy únikových prostor. No, pomyslela jsem si o tom své a po návratu DNŽ bylo zcela zřejmé, kdo měl opět pravdu. DNŽ se vrátila servaná hůř než borůvkové plantáže po nájezdu zuřivých sběračů a úpěla, že kromě Žizelíny by tentokrát s chutí přetrhla i osazenstvo veteordinace, které jí, když tam přišla, sdělilo, že prý z bezpečnostních důvodů nemohlo Gisellku obléct a přemístit dřív, než se probudí, a že po probuzení tato na ně lehce nelibě vrčela (no lehce - prej už cestou od tramvaje DNŽ přemýšlela, kde to proboha mají tak příšerně hlučnou klimatizaci), takže toto nechali na DNŽ v domnění, že na ni bude Gisellka hodnější. Tak nebejt DNŽ děravější než vetchá rybářská síť, tak bych se tomu i s chutí zasmála, ovšem po tom, co jsem přičmuchla k Žizelíně, to naopak vypadalo, že bude mít DNŽ o pár děr v kůži navíc, protože Gisellka čpěla tak odporně, že nám musela DNŽ dělat asi dvě hodiny rozhodčí s tím, že takhle jsem prej nevyjížděla, ani když Žížu přivlekla z Brutus-vrahos-kočkoprskos. Pak jsem si naštěstí uvědomila, že ty smrady, co mě popudily, jsou ty, co byly blahé paměti po tom, co mi DNŽ provedla, cítit i ze mě, takže jsem nakonec Žizelínu objala a špitala jí do ouška, že nás hezky pomstila obě. DNŽ si sice libovala, že v kabátku se Žíža k tomu, aby si na bříšku rozkousala stehy, nedostane a ani já jí je nerozžvýkám, ovšem Giselle rafinovaně obleček za mé vydatné pomoci oslintala natolik, že se roztáhl, a ona se z něj vyžížalila, pak překousala pruban, takže zoufalá DNŽ volala tetě Áje, která jela na návštěvu, ať někde po cestě proboha koupí náhradní a do zásoby, a než teta Ája s prubanem dorazila, vzpomněla si DNŽ, na poznámku kterou pod mojí fotku kdysi učinil Adámek Vozembouch (jak tě mám hochu ráda, tak tohle máš u nás sakra schovaný), a narvala Gisellku do podkolenky do které utvořila díry pro hlavu a tlapky, plus do ní udělala ještě dalších pár prostřihů, aby v tom Gisellce nebylo horko. Takže jediné, co nakonec DNŽ zbylo k pochvalování, bylo to, že jak Žížala zhltne všechno, co vidí, tak nebyl naprosto žádný problém do ní vpravit ta hnusná antibiotika, protože je zblajzla dřív, než jí došlo, že je má v dlabanci narafičený – no, holt piraňa pažravá.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama