Jak se DNŽ odebrala na dovolenou v mylném domnění, že nabere sil alespoň na půl roku, a my si dokonale odpočinuly

Miouk ve spolek.

Tož mí nejroztomilejší zdejší, dnes vám povyprávím, jak si DNŽ drze zdrhla na dovolenou a jak jsme onen čas strávily my dvě, holky její chlupatý.


No kam bych šla, zašplhat si


Jednoho dne naše DNŽ usoudila, že pomalu ale jistě přestává vědět, kdože je a odkud a kam kráčí, a proto požádala svoji novou vedoucí o schválení dovolené s tím, že hodlá alespoň na týden prchnout do chorvatských končin a s hlavou pod vodou pozorovat pouze krabíky a rybičky, protože ti spořádaně drží tlamičky, klepítka i ploutvičky. Vedoucí, neb byla vskutku nová a všech věcí ještě úplně neznalá, tudíž sice věděla, že DNŽ nás dvě má, ale bližší okolnosti ji známy nebyly, tedy krom toho, že jí dovolenou povolila, vznesla dotaz, kam po tu dobu umístí nás dvě. Na to jí naše DNŽ poněkud roztržitě odvětila, že s námi problém nebude, neb máme zajištěn luxusní wellness pobyt s all inklusive v Poděbradech. Vedoucí vytřeštila oči a dotázala se, zda trefila první ve sportce, nebo dostala neuvěřitelně nadstandartní odměny. DNŽ chvíli nechápala, protože, jak pravila, heslo štěstí chodí dokola, občas sedne na vola, se jí obloukem vyhýbá, takže jediné, co se jí – ovšem permanentně – pokouší trefit je šlak, a co se odměn týče, tak ty jí stačily tak tak na uhrazení týdenního zářijového pobytu v Chorvatsku, ve slevě posledního momentu, beze stravy a autobusovou dopravou, ovšem pak jí to došlo a osvětlila své nadřízené, že my dvě budeme umístěny k chůvákům, kteří mají v Poděbradech domeček a nezměrně nás rozmazlují.

Před odjezdem na dovolenou nás DNŽ tedy odvezla do onoho krásného lázeňského města s tím, že nám vzájemný odpočinkový odstup jedině prospěje a chůváci si aspoň taky trochu užijí. Chvilku tam s námi pobyla, abychom se aklimatizovaly, přičemž se snažila rozdýchat, že chůváci nadále setrvávají v rozhodnutí, že, protože silnice před jejich domem je stále rozkopaná a zjevně ještě dlouho bude, dostaneme obojky s popisem pobytu a telefonem v pouzdérku a budeme pouštěny na dvoreček sice pod dozorem, ale na volno. Snažily jsme se sice naše chování zpočátku trošičku regulovat, aby se chůváci nevyděsili hned v úvodu, ale i tak vzhledem k našim průzkumným akcím byla vyslechnuta sousedka z jedné strany, která sdělila, že její vlčák je přitroublej neškodnej bambula, a co se týče sousedů z druhé strany, tak tam se sice roztodivá psí směska zvaná Kissy na střídačku přeštěkává se svým dvounožcem, ale jinak jsou na tom s oním vlčákem inteligenčně přibližně nastejno. Vesele jsme tedy šplhaly po tújích a skotačily na střeše altánku a dílny a dokonale si to užívaly. DNŽ při uvědomění co jsme ve skutečnosti při plném nasazení zač, položila chůvákovi dotaz, zda má jako kompenzaci dovléct láhev Travarice nebo troška Proška, na což jí chůvák odvětil, že to nechává na jejím zvážení a že přes naši roztomilost přeci jen shledává jisté výchovné nedostatky, které hodlá v době její nepřítomnosti rázně napravit. Na to DNŽ obrátila oči, kam až jí to luštěnina v nich umístěná dovolila, v sloup a pravila, že to se tedy pěkně prohne, protože s takovou aby dovlekla obé.

No pravdu děla – již v den jejího odjezdu, kdy se chůváci rozhodli, že jí s námi půjdou doprovodit k vlaku a pak učiní kočárovou jízdu po Poděbradech, aby nás ukázali všem, kterým to naslibovali, byli naší DNŽ poučeni, že za a) je fakt fest horko, takže by to neměli moc přehánět, a za b) že já si nejspíš pamatuju, že když má batožek a leze do vlaku bez nás, nebudeme mít možnost delší dobu nahlodávat její nerv, a proto důrazně doporučuje, aby při návratu byl kočárek umístěn do stínu, rozepnut, vyčkáno až z něj Gisellka, která je umístěna na volno, vyskočí a teprve poté, co se vydýchám a uklidním, mohu být odepnuta a puštěna též. Chůváci DNŽ sice vyslechli, nicméně udělených rad nedbali – chůvák neprozřetelně strčil ruku do kočáru hned, jak nás dovezl na dvorek, a já jsem v rozčilení z DNŽího odjezdu, horka a syčící Žíži v rámci výchovně-výstražného plácnutí tlapkou zapomněla zatáhnout dráp a zavedla tím novou měrnou jednotku „krve jako z chůváka“, protože jsem se mu trefila do žíly přesněji než doktorka s letitou praxí.

Teze rázné převýchovy se vůbec obecně nesetkala s naším přílišným pochopením, protože když chůva, která na nás dávala venku pozor, se s námi odebrala dovnitř, ukrojila si plátek sekané a usadila se s ním v obýváku na gauči, kde na chviličku zavřela oči, aby ulevila svému hlídáním znavenému zraku, následně ony oči, zneklidněna chlemtacím zvukem způsobeným Žížou při pití vody z hrnku na stole, otevřela, zjistila, že ze sekané jí zbývá pouze ten kousíček, který má umístěný mezi bříšky prstů. SMSkové žalování jí příliš nepomohlo, protože DNŽ odepsala, že má štěstí, že na ní zbylo aspoň něco, neboť jí Žížala obvykle sežere celý žvanec i s prsty a s povzdechem se do chorvatského konzumu vydala shánět tekutou kompenzaci. Chůva se tedy, aby se uklidnila a zocelila nerv, odebrala do lednice a polévkovou lžící si v rámci udržování štíhlé linie pečlivě odměřila do malého hrnečku trochu zmrzliny. Pro kávovou lžičku si šla už potom ovšem úplně zbytečně, protože ta jí byla při páčení Žizelí hlavy, která v malém hrnečku dokonale uvízla, naprosto na prd.

Začali se tedy chůváci těšit na onen den, kdy se DNŽ dostaví, aby si nás dvě naprosto dokonalé a tudíž zcela nepřevychovatelné kočičky odebrala zpět do své péče, a když nastal, radostně uvítali naši opálenou a zatím takřka odpočinutě vypadající obsluhu, která z batohu vylovila přislíbený truňk, ze kterého jí byl nalit panák, aby přežila cestu vlakem domů. DNŽ pravila, že před konzumací panáku nás nejprve raději vetkne do kočkárovité přepravky, kterou umístí venku pod schody, aby se pak již jen chopila držadla a nemusela nás lovit po baráku. Mě tedy přichytila za kšírky a Žizeldu jako obvykle nechala v kočkáře na volno, aby se zase nezamotala jak srna do pytláckého oka, pozapínala všechny zipy a odebrala se posilnit na cestu – no přiznejme si, nebyl to rozumný počin, což poznala vzápětí. Když totiž po zkonzumování povzbuzovadla opět otevřela vchodové dveře, vznosným krokem, s ocáskem hrdě vztyčeným, dovnitř nakráčela Gisellka, která přišla na to, jak zevnitř u zadního dílu našeho vládního vozidla zip rozepnout a rozhodla se, že se před cestou taktéž trošku posilní. DNŽ zavyla, že jí tímto veškerá do zásoby načerpaná, sluncem, mořem a horským vzduchem podpořená, energie definitivně opustila, a proč že proboha není českou učitelkou, neboť to by jí na Jadranu sežral žralok, bulvár by měl o čem psát a ona by měla konečně definitivně pokoj. No naštěstí se jí Žouželínu po chvíli zdařilo lapit a narvat do kočkáry, a za systematického přidržování zipu se s námi v doprovodu chůváků odebrala na nádraží. Tam chůváci se slzou v oku a slovy díků pohladili lokomotivu a my se - na rozdíl od DNŽ a chůváků dokonale zrekreované, odpočinuté a vykrmené - odebraly zpět do našeho Hostivařského pididoupěte, kde jsme zkonstatovaly, že dovolená se vskutku vydařila a již se těšíme na další.


Tak odkudpak průvodčí přikvačí?

Sdílejte!  |  O sdílení

24 komentářů

Reklama
Reklama