Tak už nejsem sám!

Mňouk vespolek!
Tak je to tady! Testy prý vyšly dobře a dvounožka hned začala zase připravovat v kuchyni (zase mě tam nepustí!!! Budu mít hlad???) pískozáchod, mističky (pořád ty hezčí!) a nakonec zavřela dveře a nepustila mě tam! A někam vyrazila. Byla pryč docela dlouho, já byl doma sám a čekal jsem, co bude… co na mě jakože chystá. Vůbec jsem si to neuměl představit.
A pak se to stalo. Zachrastily klíče a já vyrazil vítat dvounožku jako pokaždé. Teda, ono to vítání není tak horké. Spíš se snažím vystihnout vteřinku nepozornosti mé dvounožky a protáhnout se dveřmi na chodbu. Když se mi to náhodou povede (moc často se to nestává, ona je hrozně ostražitá!), tak vyběhnu minimálně o 3 patra výš, v každém mezipatře se zastavím a koukám, jestli běží za mnou, a když už je na dosah, zase jí uteču. Chichi. A o 3 patra výš se schovám za takový velikánský květináč a ona mne odtamtud pak nemůže dostat. A vždycky mi u toho tak krásně nadává do blonďatých příšer a tak. No je to prča, to vám řeknu…
Ale zpátky k tomu osudnému večeru. Byl jsem připravený se protlačit mezi dveřmi, zdí a její nohou a upalovat nahoru… když najednou – takový divný čmuch! Měla v ruce přepravku, takovou větší, než ve které si přivezla tenkrát mě. Z jedné strany to mělo takovou mřížku a za tou mřížkou na mě svítily 4 oči a tak zajímavě to vonělo! Tak jsem to začal očmuchávat, obcházel jsem to kolem dokola a nevěděl, kudy se k tomu dostat. No, dvounožka usoudila, že je asi zbytečné zavírat to do kuchyně, když se neozývá ani prskání ani syčení, a postavila mi to doprostřed obýváku. Nejdřív to nechala zavřené a pak to pomalu otevřela. Začal jsem trochu vrčet, tak hluboce, aby si to, co je uvnitř, nemyslelo, že si to může dovolovat, protože pán jsem tu přeci JÁ! Najednou to vykouklo – tmavá koule chlupů, a pomalu to vyrazilo prozkoumávat obývák. Můj obývák! Chvíli jsem na to koukal a pak si všiml, že v té bedně ještě něco zůstalo. Ale to se netvářilo, že to bude vylézat, tak jsem vyrazil za tou tmavou… prý je to moje nová kamarádka Kulička, povídala dvounožka. Než jsem za ní došel, najednou z bedny vylezl i ten druhý – zrzavý, prý kámoš Méďa. A víte co? Prý se hodně bojí. Haha! První, co udělal, byla normálně drzá krádež mého kozlíkového pytlíku! Začal mi ho šmudlit, slintat, okusovat… a já jen koukal, jako co si to dovoluje! Dvounožka vyndala ještě dva, prý abychom měli každý svůj. Ale on mi vzal ten můj! Tak jsem si toho nového pytlíčku nevšímal, ale bál jsem se vzít si zpátky ten můj původní. Navíc, když už byl celý ocintaný. Fuj! No jo, ale ten Medvěd měl za chvíli pod sebou oba! I ten můj starý, i ten můj nový! Drzoun zrzoun…
No, a jak to probíhalo dál? Když se ke mně přiblížil, trochu jsem vrčel, a on za to na mě zpíval. Takové to kočičí protáhlé „wauwauwau“. S Kulinou jsem asi neměl vůbec problém, tam jsme se tak trochu ignorovali. Teda, jen do okamžiku, kdy se šla mazlit k mojí dvounožce. To jsem pak hned přilítl, aby třeba jako nezapomněla, že mě taky má, a nechal jsem se taky šmajchlovat. Dokonce víc, než obvykle. Ale asi mi to nevydrží napořád, to aby si nemyslela. Méďa se zatím nemazlí, asi mu to bude trvat dýl, hodně se bojí dvounožců. Ale když vidí, že si to s Kuličkou užíváme, plácne sebou na podlahu tak půl metru od nás a kouká. Dokonce se mi zdá, že ty vzdálenosti pomalu zkracuje. No, uvidíme, jak se rozkouká, ale už si začínáme po dvou dnech trochu hrát. Nejdřív jsem nevěděl, jak do toho, když se ti dva honili nebo škádlili. Jen jsem na ně koukal odněkud z výšky a nevěděl, jestli se mám přidat, nebo budu dělat drahoty. Ale už jsme se začali honit a asi to nebude přeci jen tak špatný. Už jsem jim oběma trochu vyprášil kožíšky, tak snad oba pochopili, že i nadále tu zůstávám pánem já.
Méďa vymyslel úžasnou věc, ze které dvounožka šílí - chodí jí tak 2x za den čůrat do postele! Přitom záchodů máme víc než dost, všechny čisté, ale on tam dokáže vytvořit takovou louži, že je to neuvěřitelné. Tak to dvounožka pořád čistí, stříká na to nějaké sprejíky (prý by to mělo pomoct). Nebýt toho, bylo by naše nové soužití přímo ukázkové. No, doufám, že se to brzy odnaučí, protože mně jako pánovi celého bytu se to taky nelíbí. Peřinu prý dnes vyhodí, dala na to jinou novou deku, tak uvidíme, jak to bude pokračovat...
A víte co? Ta moje dvounožka se asi definitivně zbláznila! Když nebylo jisté, jak ty testy dopadnou, řešila nějaký náhradní plán. No prostě pořád nechtěla připustit, že já jsem to největší a jediné zlato, které by jí mělo stačit. A protože chtěla malé dvounožce splnit přání o mazlícím chlupáčovi, začala si zahrávat s myšlenkou pořízení nějaké „mejnky“ nebo co. Nevím, co to je, ale prý je to veliké! Prý by to časem bylo větší než já! Tak jsem byl nakonec rád, že to dopadlo dobře s těmi dvěma, co už mi je domů nastěhovala. Jenže ona o té velké mluví pořád, že by jí stejně časem chtěla. No blázen, vždyť to škrábu! Budu jí to muset ještě vysvětlit… Jakože bychom tu byli 4? No to teda nevím…
Tak já Vám dám zase vědět, jak nám to funguje, ju?
Váš Snížek
P. S. Už jsme doma takhle ve třech 4 dny, ale dvounožka to vždycky za mého vydatného přispění naškrábe a pak se nemá k tomu, aby vám to sem poslala k přečtení.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama