Ahoj všem novým kamarádům! Jak už asi mnozí víte, pocházím z Kočkoprsk, kde se o mě skvěle starala Lenka od Arčího, ale ostatní venkovní kocouři mě bili a odháněli od jídla, takže jsem se jich bál. Protože je to na tom světě leckdy nečekaně zařízené a osudy původně neznámých kočiček a lidí jsou zvláštně propojené, tak po té moc smutné události na Pankráci dostala ještě v ten večer moje (v té chvíli budoucí) dvounohá panička zprávu od tety Mirky od Gafíčka, mé dobré víly. Tu totiž správně napadlo, že kouzlo mé mazlivé kočičí osobnosti dvounohé pomůže překonat ty nejhorší chvíle a současně se já dostanu z pozice šikanovaného chudáčka do role jedináčka ve vlastním panství. Dvounohou můj osud hned dojal, to se ví, koho z vás by se to nedotklo, ale vzhledem k tehdejší situaci potřebovala necelý den na rozmyšlenou a taky na poradu s několika blízkými osobami, které jsou naštěstí taky milovníky koček, takže všichni hlasovali pro. Pak už to šlo ráz na ráz, Mirka s Lenkou reagovaly akčně a nějakých 40 hodin po prvotním Mirčině nápadu jsem byl v novém domově.
Musím se vám pochválit, že jsem byl moc statečný! Jednalo se o mou první cestu autem, a to hned až do jiného města, dokonce hlavního. Když mě Lenka pustila z přepravky, tak jsem si nechtěl uříznout ostudu a tvářil jsem se, jako bych dopředu znal plánek bytu, a bez sebemenšího zaváhání jsem se pohodlně umístil pod křeslo, odkud jsem měl dobrý přehled (viz moje úplně první fotka v novém domově). Po chvíli jsem se prošel po obýváku, nechal se hladit novou paničkou, a když po asi půlhodince Lenka odcházela, hrál jsem tvrďáka a nijak se s ní nerozloučil. Tahle póza drsňáka mi vydržela několik hodin, až navečer jsem to už nevydržel a schoval se za gauč. Dostal jsem až ke své dočasné pevnosti k dispozici jídlo, vodu, záchůdek, hračky, tak mi nic nechybělo. Hodně věcí tam bylo pro mě připravených a ještě k tomu mě Lenka vybavila spoustou mého oblíbeného krmení a sadou nových hraček.
V noci jsem vše v obýváku opatrně prozkoumal a druhý den vše vypadalo v pohodě, dokud dvounohou nenapadlo pustit televizi. To vám byl šok! Nikdy předtím jsem neviděl tak obrovské mluvící hlavy cizích lidí, tak jsem bleskurychle zahučel zase za gauč, odkud mě nic na světě nemohlo vylákat. Dvounohá televizi samozřejmě vypnula a už se chystala na pouhé sledování zpráv na netu v notebooku a ještě beze zvuku, abych nebyl stresován, dokud se řádně nezabydlím. Vylezl jsem až po setmění. Protože jsem ale moc statečný, jak už jsem jednou skromně podotknul, tak jsem si pak hned další den na tu mluvící věc v obýváku zvyknul (Lenka totiž dvounohé napsala, že mě na to musí natrénovat hned). Zjistil jsem, že mi tady nic od nikoho nehrozí, a už delší dobu při zapnuté televizi dokonce spinkám.
Jenže přišly jiné problémy. Je mi to poněkud žinantní, ale týkalo se to koncové fáze trávení i … ehm … koncové části mého těla. Prostě jsem měl průjem, navíc s trochou krve. Dvounohá mě okamžitě popadla a tím pádem během šesti dnů jsem jel už podruhé autem! Hlava mi šla kolem, v přepravce jsem bojoval jak vězeň při vězeňské vzpouře, ale jen co jsem v čekárně u vetky cítil jiná zvířátka, zkrotnul jsem. A to jsem vůbec netušil, jaké pocity se odehrávají v paničce - na minutu přesně týden po rozloučení se svým předchozím kocourkem Matýskem, na stejném místě, se stejnou vetkou, ji čekala další čtvrthodina hrůzy. Vetka totiž zmínila možnost strašné nemoci panleukopénie. Odebrala mi krev a panička se mnou seděla v čekárně a běžely jí hrozné myšlenky hlavou. Po pár minutách si ale řekla, že to bude dobré, a taky nakonec bylo! Po dalších asi deseti minutách nám vetka řekla výsledky: jednalo se o nějaký střevní zánět. Dostal jsem antibiotika, něco proti teplotě, dietu a probiotika. V dalších dnech jsem jel ještě dvakrát na kontrolu a ťuk, ťuk, ťuk, už mám vše v pořádku. A pochválím se do třetice - při holení pacičky, odběru krve a velmi potupném úkonu měření teploty jsem se opět choval velmi statečně.
Řeknu vám, těch změn a nových zážitků bylo na mě (a řekl bych, že i na dvounohou) fakt dost. Teď jsem už dávno zabydlený, chodím si po bytě, kam chci, mističky jsou plné jen pro mě a venkovní vzduch mi stačí v okně. Tak se mějte fajn a hlavně buďte zdraví!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?