Jak jsem si ochočil novýho dvounožce

Dlouho jsem do deníku nic nenaškrábnul a vy si jistě říkáte: jak se má ten chudáček kocourek? Nestalo se mu něco strašnýho? Netýrají ho? Týrají! Život mi ztrpčuje hlavně Elsa, která mi klíďánko zabírá pelech, kdy se jí zlíbí, a někdy se z něj ani nenechá vyhodit. Týraný jsem děsivě, víc než deset svačinek denně z dvounohejch nevymámim, a kdybych se občas nedodlábnul čerstvýma myškama na svým venkovským letním sídle, byl by se mnou už jistě ámen.

Abych to ale vzal popořadě. Před rokem a půl začala moje dvounohá vodit ke mně domů cizího dvounožce. Elsa zavětřila nebezpečí jako vždycky, když vidí někoho o dvou nohách, ale já jsem moudře vyčkával, co jako bude. Dvounožec se vyskytoval převážně v těsné blízkosti dvounohé, což jak jistě chápete, je moje místo. Musel jsem ho proto od ní různě odstrkovat tlapama, lehat si doprostřed postele a tu a tam mu zasednout hlavu, aby pochopil, kdo v domácnosti vládne. „Oblíbil si tě,“ lhala dvounohá dvounohýmu do očí. „Normálně mě terorizuje,“ nedal se zmást dvounohej. „Má tě rád, proto se k tobě tak lísá,“ zkoušela to dvounohá. „Strká mi kaďák do ksichtu,“ popsal situaci dvounohej.

Menší rozepře to vyvolalo na svatýho Štěpána, když byla k obědu kachna. Já i Elsa jsme dostali jenom kousek, ale já jsem se pak nechal dokrmovat dvounohou tajně pod stolem. Nebylo to ale dost tajný, protože dvounohej si všimnul a hned měl poznámky, že jsem sežral celý stehno. „To aby se necítil ukřivděnej, že jsi tady ty,“ omluvila to panička vhodně, ale hned se ukázalo, že to zas tak vhodný nebylo, protože dvounohej začal kroutit hlavou, mluvit o rozmazleným kocourovi a vůbec měl divný poznámky na adresu chlupatých obyvatel domácnosti. Nakonec rozhodnul, že na světě musí bejt spravedlnost, a začal pro změnu krmit kachnou Elsu, což mě trochu naštvalo, protože tím zbylo míň na mě, kterej jsem celkově větší, huňatější, odvážnější, a hlavně služebně starší a víc si toho zasloužím. Elsa se naštěstí nedala nijak podplatit, maso slupla, ale pak na oba dvounožce zasyčela a zmizela z dohledu, aby bylo jasno, že za tak nuznou výslužku se nedá mazlit ani hladit.

Když si dvounožec zvykl, že žije v domácnosti charismatického kocoura, a moudře ustoupil, začalo to s ním být docela k vydržení. I Elsa začala tolerovat jeho přítomnost, což je od ní nejvyšší stupeň náklonnosti, jakýho je k bytostem o dvou nohách schopna.

Život je ale plnej změn a tak se po čase stalo, že mě dvounohá naložila do přepravky a odvezla do nový domácnosti, která nebyla dosud v držení žádné kočkovité šelmy. Převezla tam i Elsu, část věcí a sebe. Dvounohýho tam brát nemusela, ten už tam byl a ukázalo se, že si myslí, že je to tam jeho. Teritorium bylo menší než to, na který jsem byl zvyklej, ale zase nabízelo víc vyvýšených míst k průzkumu, odpočinku a přezíravému shlížení na dole se lopotící dvounožce. Elsa si zabrala místo pod postelí, ale poté, co se tam strhla menší diskuze plná vrčení, řevu a chuchvalců chlupů, dobrovolně uznala, že část prostoru pod postelí je i moje.

Při obsazení novýho teritoria jsem byl značně obezřetnej a dvounohá usoudila, že ze stresu moc nepiju a jistojistě se mi vrátí moje problémy s močením. Byla z toho úplně na větvi, chodila mě otravovat pod postel a pořád mě očumovala. Dvounohej se začal zajímat, co prej by mi jako mohlo pomoct. No a dvounohá se docela předvedla, protože pravila, že k pití by mě asi motivovalo, kdybych místo vody dostal kuřecí vývar. Dvounohej vzdychnul, vyrazil na nákup, koupil kuřecí krky a udělal mi silnej vývar s kusama masa. Asi vám nemusím říkat, že jsem ho vychlemtal spoustu a pořád ještě dost zbylo na Elsu. Čůrali jsme pak oba jak kropicí konvice a dvounohý nám s radostí měnili stelivo, protože měli pocit, že právě odvrátili děsnou katastrofu. Mně se semosebou udělalo úplně dobře, protože jsem viděl, že dvounohýho mám už definitivně zpracovanýho.

Osídlení novýho teritoria šelmou mý velikosti je ovšem závažná věc. Elsa má sice tendence pohybovat se ve výškách, ale co naplat, vůdcem smečky jsem tady já, a tak všechna těžká práce zbyde vždycky na mě. Musel jsem prolézt všechny kouty, vyskočit na všechny skříně, všechno prolézt, pročmuchat a onálepkovat otřením bradičky. Zrovna jsem takhle zabíral do svého vlastnictví prima vyvýšený místečko v koupelně, když dvounohá začala ječet, že na tom plynovým kotli nemám sedět. Zvlášť jí vadilo, že mám ocásek elegantně spuštěnej dolů do kotle. Začala mít obavy z požáru, takže jsem si řekl, že nebudu pokoušet její křehkou náturu, a elegantně jsem seskákal po blízkých policích dolů.

Teda… Hodlal jsem seskákat po blízkých policích dolů, jenže ta první neunesla váhu mé osobnosti a udělala „ding“, načež se i se ctihodným kocourem odporoučela o dvacet čísel níže, kde přistála na téměř stejné polici, které pravila „ding“ a změnila svou polohu na nižší, kde ovšem další police… Abych to zkrátil. Ozvalo se „ding ding ding ding“, všechny police v koupelně se skácely a dole z nich vypadl jeden náramný šedobílý fešák, který nehodlal čekat, až se dvounohá vzpamatuje, a urychleně se šel podívat, co nového je pod postelí. Dvounohej pak byl děsně důležitej, zkoumal police i jejich někdejší uchycení do zdi, a shrnul svou analýzu slovy „je to dělaný, aby to uneslo šampóny, ne šest kilo živý váhy, která na to spadne shora.“ K tomu, že nejsem žádnej šampón, mohl dojít i bez těch polic, ale budiž.

Ding-dingová epizoda pro mě měla ještě jednu dohru. Ukázalo se, že mi při ní praskla čelist, ale ježto se mi jako nejdůležitějšímu členovi domácnosti dostává obstojné lékařské péče, byla tato skutečnost záhy zjištěna při ultrazvukovém čištění zubů. Čelist mi sešili a koušu už zas jako dřív, což nedávno pocítila dvounohá, když jí na zem upadl kus párku a pokusila se ho sebrat ve chvíli, když již byl mým výsostným majetkem.

Abych to shrnul. Nový teritorium jsem s přehledem ovládl a stal se – jako vždycky – nejoblíbenějším členem domácnosti. Místo jedný dvounohý posluhovačky jsem teď měl vcelku dobře zpracovanýho i jednoho dvounohýho, což se mi zdálo při mý velikosti a mých nárocích docela příhodný. I moje mourovatá kámoška Elsa uznala, že víc dvounohejch nemusí být vždycky na škodu, a využívala svůj talent k nočnímu chození po jejich spících tělech. Ale o tom až zase příště.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama