14. listopadu 2005  |  Maxmilián Rybomil  |  1 025 480 640x / 1x

Záhada mokrého pokoje

Můj milovaný deníčku. Zase jsem se k Tobě dostal a tak musím zapsat důležitou událost. U nás doma je to snad čím dál tím horší. Maminka dělá věci, že mi z toho jde hlava kolem. To, co se u nás přihodilo s postrojkem, to nebylo nic proti mokrému pokoji. A málem jsem to odnesl já!
Maminka si myslí, že doma straší. Já si to myslím občas také, ale chovám se důstojně. Nenechám přeci svojí maminku odvézt ve svěrací kazajce.
Minulý týden se u nás přihodila opět záhada. Maminka šla ráno vytáhnout žaluzky. Já jsem si hověl ve svém novém pelíšku a těsně vedle mne byla loužička. Maminka jí utřela a zjistila, že jsem v tom nevinně. Byla to jen voda. Kde se tam ale vzala? Nevím. Ale o chviličku později procházela maminka z východního křídla do jižního a v prostředním pokoji byla louže přímo obrovitá. Za tu bych nemohl, i kdyby páchla po kocouřím. Maminka stále koukala po mně, po zemi a nakonec i na strop. Ale nikde nic. Na takové jezero si musela přinést kbelík a mop. Všechno vytřela, ale odkud se voda vzala, na to nepřišla. Mluvila o tom dokonce s bráškou. Měla obavy, že v noci místo spaní chodí po bytě s kropáčem a hraje si na vodníka.
Ale to není pravda. Já v noci hlídám. Maminka si klidně odfukuje, mne si nevšímá, dokonce i když začínám pomňaukávat. Jenže tomu maminka nevěří. Pořád zkoumala, odkud se ta voda vzala. Vypadalo to, že se snad nechá někam zavřít. To ale nemohu připustit. Co bych tu dělal sám. Přitom je to všechno tak jednoduché.
Dneska jsme s maminkou lítali po bytě. Byla to přímo rallye Jihovýchod – ostrý skluz. Když jsem se konečně dost zadýchal, vyskočil jsem na okno a maminku jsem pozoroval pohledem pedagoga: „Ty tomu ale dáváš! Co tomu řeknou sousedi! Ve Tvém věku!“. Patrně jsem mamču-babču naštval. Vzala si konvičku a šla zalít kytky. A jak tak pádila, nezvládla zatáčku v prostředním pokoji (ta zatáčka je problematická i pro mne), rozstříkla plno vody po místnosti. Ani si to neuvědomila a prchala dál. Bylo mi maminky líto a tak jsem zamňoukal a na tu louži jsem upozornil.
Pomohl jsem tak vyřešit záhadu mokrého pokoje. Doufám, že už si bude maminka dávat pozor na to, co dělá.

Sdílejte!  |  O sdílení