6. září 2004  |  Lilly  |  1 025 480 729x / 1x

Jak jsme byli na chatě

Tak si představte, co jsem všechno zažila. V sobotu se u nás doma malovalo. S Ginny jsme docela dlouho spali, ale pak jsem si řekla, že to půjdu prozkoumat. V nějakém vědru tam měl dvounožec něco, co bylo modré divně vonělo. K jídlu to nevypadalo, ale aspoň jsem si řekla, že se o to podrbu, a tak jsem chodila sem a tam okolo, a ještě jednou, a znova, až jsem si v tom modrém namočila ocásek. Úůůů! Se mi smáli, že prej chci bejt modrá kočka! No tohle! Ale včera, to to bylo ještě zajímavější. Dvounožci se sebrali, vzali náš záchůdek a taky mističku z ložnice a s Ginny jsme zase dostali postrojky. Hrůůůza! Zase mě to svíralo a nemohla jsem chodit. Tak jsem si vlezla do přepravky, vedle Ginny, a čekali jsme, co bude. Pojedeme zase k panu doktorovi? Vždyť Ginny už lítá jak pominutá a nevypadá nemocně! Došli jsme k autu, tak dvounožci říkají takovému malému pokojíčku, který nechávají venku a ve kterém to občas hází, posadili nás dozadu a vyjeli jsme. Ginny si lehla vedle přepravky, ale já, pořád jsem jim nemohla zapomenout, že mám postrojek. Tak jsem naštvaně ležela v přepravce a nakonec jsem z toho usnula. Nakonec jezdící pokojíček zastavil a byli jsme na místě, kde jsme to s Ginny vůbec neznali – byli jsme u babičky na chatě. A najednou jsem zase mohla na vodítku volně chodit po venku. No, bylo to už podruhé, co jsem zjišťovala, že svět není jenom byt, ale i tak. Kočka nikdy neví, a tak jsem opatrně našlapovala, protahovala se, občas, to když jsem si vzpomněla, že mám postrojek, jsem sebou plácla, abych dvounožcům ukázala, jak mě to svírá a že nemůžu vůůůbec chodit. A bylo tam spousta pachů a tak, a travička, která se dala žužlat nebo i jíst. Ale pak! Bylo tam něco lítacího! Rozběhla jsem se za tím a hop! Už jsem připlácla tlapkou do trávy nějakou velkou mouchu. Trochu jsem jí zase nechala popolítnout a TLAP! Už jsem ji zase měla! No takhle krásně jsme si spolu hráli. A pak jsme šli dál a dál, až k vodě, a tam najednou něco: žbluňk! Zavětřila jsem a plížila se... pomaloučku... přitisknutá k zemi... skovaná za vysokou trávou... co to asi bylo? Ale už to pak nežbluňklo. Tak jsem si zase vzpomněla, že mám postrojek, a hodila jsem sebou na trávu. A hele! Byli tam takoví malí mravenečci! Chvilku jsem je honila tlapkama, ale pak zase něco prolítlo a už jsme za tím s páníčkem uháněli kolem zahrady... Prostě jsem si to užila. Pokud jste ještě kočičky nebyly venku, rozhodně běžte! Je tam toho moc a moc ke koukání!

Sdílejte!  |  O sdílení