Milé kočičky a kočičáci, dvounožky a dvounožci,
tento záznam vám píšu z kočičího nebíčka, kam jsem dnes odešel. Bylo to tak, že mi asi před třemi týdny přestalo chutnat, a ať mi maminka podstrojovala cokoliv, tak jsem nepapal. Tak se mnou honem jela do kočičí nemocnice, kde mi změřili teplotu, píchali do mně jehlama a dokonce mi oholili bříško a jezdili po něm takovým přístrojem. Pak jsme několik dní čekali na výsledky testů, a ty dopadly nějak špatně. Všichni byli takoví smutní a paní doktorka říkala, že to je FIPka. Nevím sice, co to je, ale povídali, že to je taková zlá nemoc, na kterou kočičky umírají. Maminka mě tak moc rozmazlovala, že mi dokonce udělala pelíšek ve skříni, kam jsem před tím nesměl. A i když mi nebylo moc dobře, tak jsem si od ní vzal trochu masíčka, ale bylo to málo a já jsem zhubnul tak, že jsem byl jen kosti obalené kožíškem. Mufka mě pořád chodila kontrolovat a mňoukala, abych si s ní hrál. Jenže já už jsem neměl žádnou sílu, tak jsem jí dal aspoň takový malinkatý pohlavek, aby nezlobila. V neděli jsem si naposled obešel rajón a pak už jsem zůstal ve skříni, jen jsem se občas šel napít a vyčurat. Včera už se mi moc špatně dýchalo a nešlo mi ani mňoukat. Tak mě maminka dnes ráno naložila do přepravky a jeli jsme zase do té kočičí nemocnice. Tam byla taková hodná paní doktorka, která mě hladila, a mamince něco povídala. Maminka u toho brečela, pak mě krásně mazlila a já jsem u toho usnul.
Teď už je mi dobře, jsem tu se spoustou dalších kočiček a kočičáků a máme tu každý svůj obláček, ze kterého se na vás chvilkama díváme. Ale taky se proháníme po travičce, hrajeme na schovku a vyprávíme si o rošťárnách, kterými jsme vás dvounožce přiváděli v úžas.
Nebuďte smutní, opravdu je nám tu dobře. Jen občas si na nás vzpomeňte.
Z kočičího nebíčka vás všechny zdraví
Fridrich
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?