Na návštěvě

Protože jsem miláček a zlatíčko, moje dvounohá mamka o mě často mluví se svou maminkou a tatínkem. A můj dvounohý taťka zase se svými. V důsledku jejich řečí jsem byl pozván na Vysočinu, aby mě obě babičky i oba dědové viděli.

Cesta nezačala pro mě právě šťastně. Vstávali jsme o hodinu dřív než obvykle, což mě dost naštvalo, ale protože jsem dušička dobrácká, vzal jsem paničku ještě na milost. Ale fakt, že mi před cestou nedala napapkat... to bylo vážně moc!!

Cestou na autobus jsem dal hlasitě najevo své rozhořčení, až se kolemjdoucí lidé dívali, co že mi to ta moje maminda dělá (Herodes, co mučí dětátka/zvířátka). V autobuse jsem řval ještě víc, vadilo mi to strašný pískání před zavřením dveří. A v metru jsem byl už tak na nervy, že jsem k velké úlevě mé paninky zmlkl.

Na nádrží mi trochu otrnulo, takže jsem byl ochotný se i projít chvilku po peróně. Na zemi leželo plno holubích plkanců zasluhujících mou pozornost.
Vlak se strašným rambajzem přijel a v kupé, kde jsme seděli sami, to taky nebylo k zahození. Tolik vzrůša mě ale unavilo, takže jsem po chvíli klidné jízdy zalezl do přepravky a na zbytek cesty usnul.

A byli jsme někde úplně jinde. Cestou z nádraží jsem zase promňoukal a užíval jsem si obdivných pohledů kolemjdoucích (jsem fešák, co?). Ale během chvilky jsme byli u mé babičky a nastalo tóčo!

Vylezl jsem z bedýnky a k nadšení mých lidských prarodičů jsem milostivě ucvrnkl do přichystaného záchůdku (to abych ukázal, jak jsem chytrý a čistotný). Blahosklonně jsem spapal nachystané dobrůtky (mňam, mňam tuňáček) a vrhl se do objevování.

Doma mě mamča okřikuje, když chci vykrámovat skříň nebo lezu na jídelní stůl. Ale babí to vůbec nevadilo. Pobaveně se usmívala, když jsem během chvilky vyklidil tři velké skříně, prozkoumal dědovu snídani a ještě zaškrábal na novou sedačku. To panička mě pořád okřikovala, ať nedělám neplechu.

Až do odpoledne jsem měl pořád co zkoumat a očmuchávat: sušené kytky, vanu, křesla a gauč, jídelní stůl, spíž, komoru... Pak panička zavelela a já putoval do přepravky, abychom se mohli přesunout k druhé babičce.

Tam to bylo zajímavé.
Vešel jsem do kuchyně, kde jsem milostivě svolil k hlazení a drbání, když tu se najednou ozvalo hluboké zavrčení. A ejhle, na prahu do pokoje seděla jiná kočička, už postarší dáma s nevrlou náturou. Já se chtěl kamarádit, ale dala jasně najevo, že o kamaráda vůbec, ale vůbec nestojí a každého vetřelce pořádně proškolí drápky. A pořád vrčela a syčela.

Tak jsem si šel hrát za babinkou. Fifinku to za chvíli (asi za půl hodiny) přestalo bavit a přesunula se do jednoho z mnoha svých pelíšků v obývacím pokoji. A já měl volnou kuchyň. Prozkoumal jsem její misku a objevil jem klec a papouškem. Než stačil kdokoli cokoli, zhltnul jsem jedno jeho ztracené pírko. A pak jsem už jen pozoroval, co papoušek ve svém domečku dělá... sem tam si šťouchnul pacičkou... občas mňouknul... a když už jsem přišel na to, jak ptáčka dostat z klece ven, panička padající klec na poslední chvíli zachytila. Mňauuúúú. To není fér! To přece byla má kořist!

Protože probíhal nějaký ten lidský nesmysl nazývaný volby, šla se mamča s babčou podívat na výsledky v televizi. Seděl jsem potichu jako myška (co to plácám?! JAKO KOCOUREK) babičce na klíně a ani jsem nedutal. Nabručená teta Fifinka spinkala na topení a nevěděla o světě, natož o mně v obýváku. Ale pak jsem to nevydržel a mňouknul.

V tu ránu byla vzhůru a vrhla na mě šokovaný pohled, že se opovažuju sedět v klíně JEJÍ paničky. Ze vzdálenosti dvaceti centimetrů pak na mě výhrůžně vrčela a já se choulil v klíně.

Nakonec ji děda odnesl pryč a já si vydechl. A jak toho na mě bylo moc, usnul jsem jí v pelíšku. A ona trucovala na zahradě.

S paničkou jsme se vrátili domů, kde už byl klid (žádná nevrlá kočička, jen já). Dál jsem prozkoumával byt a v noci jsem se uvelebil mamce ve vlasech a pod peřinou a na obličeji a na nohách a na břichu a ...

...a jelo se druhý den domů. Ranní procházku v orosené trávě jsem si moc užil a mňoukání cestou na nádraží taky. Ve vlaku jsem se prospinkal, v metru a autobuse jsem řval jak na lesy a pak konečně DOMA...

Bylo nezbytné všechno očichat, jestli se něco nezměnilo. Ale naštěští vše při starém. Cestování mě tak zmohlo, že jsem se v půlce kroku svalil na bok a usnul. Spal jsem celé čtyři hodiny, pak jsem na půl hodiny vstal, abych si odskočil a napapkal se, a zase jsem usnul.

A k pozdní večeři jsem měl od babičky kuřátko.

Už jsem tam byl od téhle cesty dvakrát a pokaždé to stálo za to. Fifinka mě sice pořád nesnáší, ale papoušek Ferda je vážně zábavný (hlavně lov na něj), babičky mi podstrojují a dědové se mnou lumpačí. Začínám se těšit na letní dovolenou, to až páníček s paničkou odjedou beze mě a já budu celou dobu u babičky.