Jak ke mě dvounožci přišli :o)) - Můj první den doma

Narodil jsem se v kravíně na vesnici, která se jmenuje Rýmařov. Asi jsem měl hodně sourozenců... ale raději ani nechci vzpomínat, protože na těch vesnicích to tak chodí, že když se o nás nikdo nepostará... tak nás buď nechají vlastnímu osudu a nebo nás dokonce topí... věřili by jste tomu???
A nějaký takový osud čekal i mne. Ale mezitím, co jsem se narodil, daleko ode mne, se Kačka s Martinem rozhodli, že si pořídí nějakou číču jako jsem já. Martin prý chtěl černou, ale Kačka si našla nějaké obrázky na internetu mourečků a dala je kamarádce, která má chalupu tam, kde jsem se narodil. No a ta přišla s tou fotečkou za námi do kravína... už si to skoro nepamatuji, byla véélikanánská zima, i když to bílé, co padá z oblohy... myslím, že tomu říkají sníh, ještě nepadalo. A jak mi byla ta zima a všude to smrdělo těma krávama (ale na druhou stranu... sem tam jsem měl dobré mlíčko, které při dojení ukáplo :o), tak dovnitř vešla ona... držela nějaký papír a začala se rozhlížet, když jsem ji uviděl, cítil jsem příležitost... protože pár dnů předtím, než přišla, tak jsem slyšel, jak se ti zlí dvounožci baví o topení a že je nás moc a tak. No a tak jsem se ji hned začal motat kolem noh, dokonce jsem i mňoukl. Otíral jsem se jí o nohy, blbnul jsem a ona mě najednou vzala do dlaní (tak malilinkatý jsem byl), pohladila... jé, jak to bylo příjemné... a jak hřála... skoro jako bráškové (sem tam si na ně vzpomenu a je mi smutno, že nevím, jak dopadli, ale raději si to ani nepřeji vědět a věřím, že mají taky domečky, jako mám já). Najednou mě položila na zem a něco cvaklo... prý mě musí vyfotit a poslat mým budoucím dvounožcům - po chvíli něco zapípalo a ona mi něžně šeptala do ouška, že jsem největší krasavec a že se na mě už doma moc těší :o). A já do toho najednou pčííík, tak mě hezky zabalila do svetru, dala si mě pod bundu a já jen mňoukl na rozloučenou bráškům a mamince. Potom jsme nasedli do něčeho, co má 4 kola a pořád to naskakovalo a dělalo šílené zvuky.
Po chvilce jsme z toho vystupovali, to už byla tma a my šli po nějakých schodech, když otevřela dveře a pustila mě na zem, tak jsem si prohlídnul ten byt... ale moc se mi nelíbil, byl tam papoušek a byl šíleně uřvaný... ale dělal i cirkulárku, tak mi to připadalo skoro jako u nás na vesnici :o) , ale hlavně byli tam dva psi, o nějakých želvách a rosničkách a nevím, co ještě za zvířatka tam měli, ani nemluvím... no hrůza, úplný zvěřinec, tak jsem byl hlavně z pejsků trošku vyplašený, ale zase mě hezky dala na pohovku, kde byla teplounká deka, hladila mě, já pčííkal jako o závod, dokonce i očička mi slzely :O( A ona jak mě hladila tak mluvila do té krabičky, která i pípala. Teď už vím, že je to mobil (někdy ho rád shazuju ze stolu) a že volala mému Marťovi a Kačce. Netrvalo to dlouho a něco zazvonilo. Šli jsem spolu otevřít a tam stáli ONI... mí páníčci... tak jak na to vzpomínám, to už je teda dlouuuho... já se dokonce paníkovi vlezl do kapsy od klokánky (takový jsem byl prďolka), krásně na mě šeptali a já si spokojeně usnul... sice jsem se vzbudil, když jsme nastupovali do nečeho, co trošku vypadá jako to auto, ale bylo to mnohem větší, prý auto-bus nebo tak nějak... jeli jsme pár zastávek a hurááá, byl jsem ve svém novém domečku. Bylo tam krásně voňavo, teplounko, hned mě položili do takového modrého a v něm něco bylo, tak jsme se tam vyčůral (to je nenapadlo dříve, že už se mi strašně dlouho chce?) a fakt že jo, trefil jsem se. To bylo chvály, překvapení a nadšení, že jsem šikovný, že jsem poznal, k čemu to je... aha, tak tam budu chodit za tímhle účelem - jak mohli pochybovat nad mou inteligencí? No to mi řekněte... od té doby nechodím na záchůdek nikam jinam a oni jsou z toho moc šťastní - tak jo, budu jim tu radost dělat dále :o) pomyslel jsem si.
Potom jsem si prohlídl pelíšek, i kráásné škrabadlo na mě doma čekalo a volali na mě Bidžit, Bidžit... hmm, divné jméno, ale když mi tak chtějí říkat, tak teda jo, když se mi bude chtít, sem tam na to zavolání i přijdu, abych jim udělal radost (teď už na něj raději přiběhnu pokaždé... co kdyby mi zase chtěli dávat nějakou dobrůtku a nebo se jen pomuchlovat... a já to tak miluju). Jen jsem nechápal, proč mají pro mě holčičí jméno... vždyť já jsme kluk, mňoukl jsem, ale moc pozornosti tomu nevěnovali. Tak co, už jsem mlčel a čekal na tu srandu, jak na to přijdou, že HOLKA fakt nejsem!!! :o) (to jim totiž řekl zootechnik, co se staral v tom kravíně o ty krávy :o). Hehe, to bude teprve sranda.
No a tak jsem si teda vše prohlídl, našel spousty hraček a oni na mě byli tak milí, že jsme i zapomněl na ten smutný osud svých sourozenců.
Chvilku jsme si i pohráli a potom jsem se zachumlal k té holčičí paničce pod peřinku a sladce jsem usnul.