26. listopadu 2006  |  Barnabáš  |  1 025 480 719x / 1x

Jak jsem byl poprvé viděn...

Úvodem: Následující povídání je další z mnoha příběhů o tom, jak dovedou být lidé zlí a nezodpovědní a odnáší to ti, kteří se nemají jak bránit. Původně měl být deníček vyprávěn z pohledu kocourka (nyní už Barnabáše), ale komplikovalo by to popis souvislostí, takže se toho zhostím já.
V pátek 20. října jsme se vrátili z práce, moje drahá polovička (Béďa) si šla dát cigárko na balkon a já si zapnula počítač, abych se podívala, co je ve světě a na Kocouřovi nového. V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším z venku jemňoučké mňoukání, a než jsem o tom stačila popřemýšlet, už na mě klepal Béďa z balkonu, abych se šla podívat. Pod okny jezdil sousedovic chlapeček na bruslích a v náručí držel malinkaté koťátko, které mňoukalo jak o život. Rodinu trošku znám, takže mi bylo hned jasné, že koťátko rozhodně nepatří mezi členy rodiny. A protože jsem stejně chtěla jít vyvenčit našeho psího stařešinu, zbytečně jsem neotálela a vyrazila rovnou. Chlapečka a holčičku s koťátkem (kouknutím zjištěno, že je to kocourek) jsem našla za domem u křoví, ve kterém stála papírová krabice obalená nějakými hadry. Tak jsem se hned zeptala, jestli ten domeček pro koťátko udělaly děti, nebo kde se tam vzal. Děti překotně povídaly, že krabici i s kocourkem tam ten den někdo vyhodil. V tu chvíli jsem věděla, že nastává problém. Kocourka jsem podle velikosti a barvy očí odhadla tak na 2 měsíce a ten týden byl první z těch, kdy se v noci objevily mrazíky, a bylo tak nad slunce jasnější, že kotě nemá šanci venku noc přežít. Bohužel jsme ale museli odjet na rodinnou oslavu, kterou jsem si stejně ale moc neužila, protože jsem pořád musela myslet na toho mrňouse. Naštěstí bylo odpoledne ještě teplé a věděla jsem, že do tmy si s ním budou hrát děti, tak jsem doufala, že to nějak zvládne. Když jsme se kolem šesté večerní vrátili, byla už tma a já z dálky viděla, jak kocourek zmateně pobíhá mezi domy, pronásleduje každého, kdo jde kolem, teskně mňouká. Byla to hrůza, navíc je poblíž poměrně frekventovaná silnice, takže navíc ještě hrozilo riziko, že vběhne do silnice a něco ho přejede. Doběhla jsem domů, pustila jsem si internet, našla nejbližší útulek, sebrala doma přepravku a spustila záchrannou akci. Chytit kocourka nebyl vůbec žádný problém, protože jak nás viděl, hned se na nás nalepil a do přepravky vběhl vlastně sám. Celou tu dobu jsem se ještě souběžně snažila dovolat do útulku. Když se mi to povedlo, tak jsem se s moc hodnou paní (vedoucí útulku) domluvila, že kocourka přijmou, i když kapacita útulku je 15 kočiček a oni jich mají už 40. Jen to nešlo už ten den, bylo potřeba se o kocourka postarat do druhého dne. Kocouři a kocouřky vědí, že mám doma svoje dvě briťulky, a i když byl kocourek nádherný, netroufla jsem si ho kvůli „F“ujtajblům vzít domů. A tak začala další akce. Kocourek si mezitím v klidu usnul v přepravce, jako by se ho celá záležitost netýkala. Stresující odpoledne, k tomu najednou pocit bezpečí a příjemné teploučko, ho zdolalo, a tak si spokojeně chrupal, zatímco my řešili, kam ho na noc ubytujeme ...

Sdílejte!  |  O sdílení