Když na kocouře není čas

Včera a dnes jsem byla doma s kocouřema sama. Tedy prakticky nebyla, protože jsem musela jít vypracovat korunky na kočičí dobroty. Ráno kočičáky obstarává většinou Filip, a tak jsem se potýkala s časovým deficitem, běhala od jednoho kočičího záchůdku k druhému, pak zas od jedné misky k druhé. Ono se to nezdá, ale takoví dva kocouřové mají tolik mističek. Počítali jste to vůbec někdy? A natož ráno, to se jich zdá dvakrát tolik. Jednu na papání a druhou na vodu, krát dva to už máme čtyři, plus jedna speciální miska na vodu mimo, z které, zdá se, pijí nejvíce, a taky je nejvíc daleko od zdroje vody. No smotala jsem to, jak se dalo. Který že to krmivo má Ringo na ráno a který na večer? A co Kitty? No a ještě k tomu čerstvou vodičku, mezitím si odskočit a zjistit, že kocouřové už to zvládli dávno a netrpělivě pošlapují ve frontě před koupelnou, až jim záchůdky uklidím. Tak a je to. Uklizeno. Ale neee! Vždyť jsem to teď uklízela, no jo, jenže čistej záchůdek je prostě lepší. Tak znovu, Ringo, honem honem, maminka se musí umýt a oblíknout, už notnou půlhodinu tu lítá v košili a úplně zapomněla na hodiny. „No nemusíš to tolik zahrabávat, já to stejně hned uklidím. Tak, hodnej kocourek,“ chápe, že není čas a tak jen vyskočí a odebere se někam z frekventovaných cest, aby nepřekážel. Kitty mňouká a mňouká. Ach jo. Co je zase? Něco nesedí? Dala jsem špatnou barvu mističky? Nebo se chce tulit, jo, to je ono. Beru ji do náruče a klidně jí vysvětluji, že musím jít do práce. V hlavě mi to samozřejmě jenom hučí, jednou rukou vyndavám šaty ze skříně a druhou držím a zároveň hladím Kitty – to by jeden neřek, co se jednou rukou všechno zvládne. Tak a dolů, teď už se musím obléknout. Čaj, který se mi podařilo záhadným způsobem vytvořit už dávno vystydl, ale aspoň se dá vypít hned, no snídani ani nezmiňuji. Slupnu dvě lžíce rozmočených pšeničných vloček a vím, že mi to naštěstí bude stačit, protože vločky se rozpínají a tak ze dvou lžic budou aspoň čtyři. Rychle beru věci a kabát a nabádám kočičáky, aby to doma pořádně hlídali, než se vrátím.

Tak to byl včerejšek. Dnes už to bylo lepší, celková akce obstarávání potravy se zdála být více koordinovaná, i záchůdky jsem uklidila a stačila se umýt a dokonce, sice ve spěchu, ale přece, najíst. Odpoledne jsem ještě zvládla jít cvičit a protože jsem se na Ringouška a Kitty moc těšila, řekla jsem si, že jim po cestě něco koupím. Ringo dostal k večeři rybí konzervičku a Kitty jsem vybrala lahůdkové (údajně) hovězí pro mrňata. Jenže donuťte jíst kočku hovězí, když vedle voní tuňák. Takže Ringo má smůlu, polovina tuňáka je už u Kitty v bříšku, a kdo sní hovězí, to opravdu nevím. Každopádně se nějak rozdělí, Ringo stejně kotěcí radši. V televizi běží milionář, ale to je pro kocouře snad ten nejnudnější pořad, nemůžu jim vysvětlit, že za ty papírky se kupují rybičky, oni by chtěli vyhrát nejmíň velrybu. Asi vytáhneme peříčka a uběháme se k smrti. Uvidíme ráno, jak se o papání podělili. Každopádně se asi už těší na Filipa, protože ten to s nimi ráno asi umí přeci jen líp, i když já bych za chvilku byla taky dobrá :o)