Učím se psát

Kdysi mě velice zaujalo, jak panička každou chvíli ťuká pacičkama do nějaké šedivé placky, tak zvláštně to cvakalo. Proto jsem se rozhodl přijít na kloub této záhadě.
Když jsem se zkusmo po té "šedivé placce" prošel, vedle něco cvaklo, a zhaslo to barevné blikací okno, co stojí hned vedle. Panička převelice hubovala, z "placky" mne sundala a postavila na zem. Chvíli něco dole kutila a za chvíli okýnko zase svítilo. No vida, nic není nenapravitelné, řekl jsem si a zkusil znovu sáhnout na klávesnici, jak té placce říkají. Zjistil jsem, že se skládá z mnoha legračních čtverečků, do kterých se packa zaboří, když na to šlápnu. Jenže sotva jsem to zkusil, už panička zaječela a rukou ty čtverečky přikryla. Hm...
Za čas se mi opět podařilo na klávesnici se vloudit nepozorovaně, ale tentokrát byla reakce jiná. Panička vypískla: "Mikuláš píše," dala mi pusu a opět mne převelice opatrně postavila na zem. Zavolala Velkou Matku a obě pak u svítícího okna vydávaly rozličně znějící zvuky, kroutily se, smály a hladily mě. Panička pak prohlásila, že TO si musí zapamatovat a že si z toho udělá jakési "heslo". Z toho jsem vyrozuměl, že můj výtvor bude nejspíš někde zvěčněn, i byl jsem na to patřičně hrdý.
To tedy jsou počátky mé spisovatelské činnosti.
Již tedy umím psát jako (někteří :-D) dvounožci! Heč...!
S úctou Váš (a Vašich dvounožců)
Mikuláš

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama