Moje vzpomínky: aneb co udělala mamka špatně

Dnes jsme se s mamkou rozhodli, že si trošku zavzpomínáme na naše společné trápení. Panička se k tomu dlouho odhodlávala, protože na své chovatelské neúspěchy není moc pyšná (a doufá, že ostatní kočkomilové ji odpustí a pochopí, že i když udělala velkou chybu, vše bylo v dobrém úmyslu), tento příspěvek ale píšeme v naději, že by náš příběh mohl být poučením pro případné nezkušené dvojnožce, jako byla ona.
Než si mě mamka pořizovala, přemýšlela, jakého kocouře by chtěla. Už jako malé holčičce jí učaroval jeden ruský modrý kocourek Gorbik, a tak se rozhodla, že si taky jednoho takového fešáka pořídí. Strávila dny na internetu pročítáním informací o mém plemenu a také sháněním nějaké té malé chlupaté kuličky štěstí. A jednoho dne mě našla. Když si pro mě přijela, paní chovatelka jí vysvětlila, že nejsme obyčejné plemeno, ale máme takovou zvláštní povahu, a že mi mají dát trošku času než se s nimi zkamarádím a přijdu se pomazlit. No a páníčci bohužel následovali její radu doslovně. Přivezli si mě nadšení domů a čekali, co bude. Já se schoval, protože jsem se moc bál. No a oni pořád čekali, mysleli si, že pro mě bude nejlepší, když mi dají čas, a tak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, do žádného kontaktu s nimi mě netlačili. Jenže já furt nic. To trvalo asi měsíc, a pak už to mamka nevydržela a šla se poradit za doktorem. To se ukázalo jako velká chyba. Pan doktor o náš problém nejevil žádný zájem a jen jí řekl, že mě mají nechat na pokoji, nevšímat si mě a čekat, až přijdu sám (k tomuto panu doktorovi už pak mamka nikdy v životě nešla). Takhle to pokračovalo několik měsíců: dvojnožci čekali, co se bude dít, a já jsem si pomalu divočil. Pořád se to zhoršovalo, a když za mnou někdo přišel ve snaze navázat nějaký kontakt, tak jsem syčel a prskal, za žádnou cenu jsem na sebe nenechal šáhnout a při pokusech o sblížení jsem utíkal. No ale protože jim pan doktor "odborník" poradil čekat a nechat na pokoji, následovali jeho radu. Jednou v létě odjeli páníčci pryč. Já jsem dostal domů hlídání, abych se nikam nemusel stěhovat, přestěhovala se moje nová "chůva" ke mně. Jednou jsem ale zůstal doma sám a můj dozor zapomněl zavřít okno. Nikdo už nezjistí, jak přesně se to stalo, ale vypadl jsem z okna z ohromné výšky třetího patra přímo na beton. Moc ošklivě jsem si poranil pacinky, na jedné jsem měl dokonce otevřenou ránu. Všimla si mě hodná paní sousedka a šla to říct na veterinu, kterou máme hned za rohem. Paní doktorka se nestačila divit, když našli ošklivě poraněného, ale přesto velmi útočného kocourka. Aby mě vůbec chytili, museli na mě skočit s pytlem a dát mi přes něj úspávací injekci (od té doby mi na veterině neříkají jinak než Tygr). Jedna moje pacička byla vážně poškozená, všechny drobné kůstky rozdrcené a šlachy zpřetrhané. Přesto se jí paní doktorka rozhodla zkusit zachránit. A tak začalo moje léčení, nejen fyzické, ale i psychické. Paní doktorka po návratu mým páníčkům vysvětlila, jakou obrovskou chybu udělali: místo, aby se snažili se mnou navázat kontakt, za tu dlouho dobu jsem prý zdivočel, z bytu si vytvořil svoje území a páníčky chápal jako škodnou. No a teď se to muselo změnit. Paní doktorka poradila velmi přísnou výchovnou metodu cukru a biče. Dostal jsem obojek s vodítkem a kdykoliv jsem zalezl se někam schovat, tak mě vytáhli ven. Já samozřejmě syčel, vrčel a prskal, ale za každý pokus o násilí jsem dostal symbolickou ránu novinami (to poradila paní doktorka, aby prý jsem si nemyslel, že lidská ruka představuje násilí), no ale samozřejmě nešlo jen o bití, jakmile jsem přestal syčet, začali mě hladit, leželi třeba u mě celé hodiny a hladili mě a podávali různé dobroty. Já vím, asi se vám to zdá kruté, mojí mamce to tak přišlo taky (ze začáku brečela, že mě nemůže uhodit), ale přineslo to ovoce. Jak se pomalu hojila moje pacinka, kterou se i přes původní úmysl amputace podařilo zachránit, napravovala se i moje povaha. Jednoho dne (který se stal pro mamku přelomový) přišla panička domů a já spinkal na posteli. Pacičku jsme měl pořád v sádře, takže jsem nestačil utýct. Ona si ke mně lehla a následovala známá procedura noviny -hlazení. Já se strašně bránil, ale ona se nevzdávala. Asi po hodině jsem přestal vrčet úplně a jen se nechal hladit, to trvalo asi další hodinu a nakonec, světe div se, já začal vrnět! Uvolnil jsem svoje telíčko a jen si užíval lidskou lásku. No a od této chvíle se začalo včechno zlepšovat. Mamka postupavala malými krůčky a společně jsme se stále zdokonalovali, syčení pomalu ustávalo a brzo mamka odhodila nejen noviny, ale i obojek a vodítko, začala si mě brát na klín a chovat mě. Jednoho večera jsem s mamkou usnul v posteli a ráno jsme se probudili stále v objetí. To už jsme oba věděli, že ta šelma je pryč a já jsem domací mazlík. Dělal jsem rapidní pokroky, dokonce už jsem začal za mamkou chodit sám a říkat si o pohlazení. Paní doktorka se nestačila divit, jak rychle jsem se změnil. Ze začátku bylo potřeba 5 lidí k tomu, aby mě mohla vůbec ošetřit, a teď už jsem začal chodit jen sám s mamkou, a já se vůbec nebránil, jen se strachy tisknul k mamce. Říkala, že to naše láska a trpělivost pomohla napravit takovou strašnou chybu ve výchově. Pacinky se zahojily, i když jedna dost nakřivo (v podstatě je skoro nefunkční), ale my jsme všichni rádi, že ji vůbec mám vzhledem k rozsahu poranění. A já se taky změnil, teď je ze mě hravý a mazlivý kocourek, na mamce jsem vyloženě závislý (asi to bude tím vším, co jsme si spolu prošli), ona pořád říká, že jsem spíš jak pes, věrný svému majiteli. To vše zlé už je za námi a my si můžeme užívat společných kočkolidských radovánek. Doufám, že vy všichni, co to právě čtete, pochopíte náš příběh jako strašnou chybu a omyl v kočičí výchově, za kterou mamka zaplatila, ale co dělala bylo myšleno z lásky a způsobeno nezkušeností. Také doufám, že nikdo nenarazíte na takového pana doktora jako my, který nám poradil tak strašnou věc jako ignorovat mě a čekat, až příjdu sám (tímto bych vás chtěl odradit od návštevy veterinární polikliniky v Pardubičkách - nejsme jediní kočičkáři, co s ním mají špatné zkušenosti) - a chtěl bych poděkovat paní doktorce, která s námi měla strašnou trpělivost a moc nám pomohla nejen se zraněním pacičky, ale i převýchovou (věděla, že jsme jen studenti, a za všechny zákroky si účtovala pouze použitý materiál). Doteď nás na veterině moc rádi vidí a pokaždé se podivují, jaký je ze mě mazel a jak jsem se strašně změnil. Doufám, že budete mít takové štěstí jako my a potkáte takové doktory, kteří (jak říká sama paní veterinářka) nepracují pro peníze, ale z lásky k zvířatům. No a já s mamkou? My si teď nahrazujeme všechno to společné trápení vzájemnou hlubokou láskou a oddaností.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama