2. října 2007  |  Mignon  |  1 025 480 732x / 1x

O Mignonovi

Ahoj všichni,
jmenuju se Mignon a můj první zápis po tak dlouhé době je tady jen díky tomu, že jsem umňoukal dvounožkyni ať píše taky o mně a ne furt o Cairovi. Cairo to je milovník a blázen do vody, nevím, co na tom mokrém a studeném nic vidí, ale máchá se v tom neustále, nejhorší je, když ho jdu zkontrolovat, jestli se náhodou nerozmočil, tak mě normálně ocáká, to bych se prostě zbláznil. Já teda vodomil nejsem, mám rád teplíčko, sluníčko, klídeček a hlavně papáníčko, vodu piju způsobně z misky, kterou mám u granulek (Cairo je schopnej pít vodu z misek u květináčů, čuně).
Tak to je na začátek, měl bych vám asi mňouknout, jak to se mnou bylo od kotěte. Tak tady to je. Moji dvounožci si mě vybrali na výstavě, kde jsem byl v kleci (to byl zážitek, vůbec se mi to nelíbilo, naštěstí to dvounožci ví a na výstavy mě neberou, prý bych byl schopnej pokousat posuzovatele) a dost jsem křičel, ale stihl jsem se ještě mazlit o prst té dvounožkyně, která na mě furt zírala, a při tom jsem ještě dělal děsně útrpný obličej, no prostě jsem byl mezi sourozenci neodolatelný (pozn. dvounožce: a hlavně poslední volný kocourek - kecá byl jsem prostě k sežrání). Tímto trikem jsem docílil toho, že jsem se ocitl v bundě, potom teda ve studeném autě a potom u maminky dvounožce, která mým dvounožcům furt říkala, že se zbláznili (sama v tu dobu ale měla 3 kocoury, blázen). Pak si mě odvezli domů, kde jsem jim to za svůj rok samostatného působení pořádně přerovnal . Dvounožkyni se na mě furt něco nelíbilo, nejprve jí vadilo, že jí ignoruju (jenže já nesnáším, když mě někdo tahá a muchluje), pak jí vadilo, že od 4 hodin ráno si chci hrát, pak jí vadilo, že se nemazlím, nejím, škrabám tapety, paničku, koberec, gauč (ne škrabadlo), neposlouchám, piju vodu ze záchodu (teď už teda nepiju, naučili se pokládat prkýnko), a tak to šlo skoro rok. Pak mě ty syčáci připravili o to nejcennější, co jsem měl, a teď už nemám, chvíli jsem hodně trucoval a dělal uraženého, ale teď už o tom skoro nevím. A pak přišel největší šok mého života, jak mi to mohli udělat, prostě a jasně najednou byl doma Cairo. Celou dobu jsem byl jedináček a děsně jsem si v tom liboval a užíval, mohl jsem být beztrestně zlej na dvounožce (furt si povídali o tom, že jsem takovej, protože jsem sám) a teď tohle, prostě se mi doslova zhroutil můj dosavadní super život, teď budu muset o přízeň dvounožců soutěžit. Přinesli ho v přepravce a prý, tak to je Cairo, tvůj brácha (no můj brácha by určitě nevypadal jako Cairo a ještě k tomu z něho bylo cítit milión jiných koček), ještě ho nepustili a už jsem dával najevo, že to je můj byt, moji dvounožci a to ošklivý mrně, co na mě blbě čučelo z přepravky, se teda určitě nebude nazývat mým bráchou, to teda ne. Asi jsem trochu vyváděl (on se chtěl hned kamarádit, ale já nejsem přeci včerejší, hned jsem ho chtěl zfackovat) víc než bylo zdrávo, protože ho uklidili a radili se, co dál, mezitím toho malého vetřelce uklidňovali a co nejhůř mazlili. No pak se rozhodli, že udělají to, co udělali, otevřeli všechny dveře a vpustili Krakena (tím mysleli mě, sprosťáci), no abych to zkrátil, udělal jsem pěknej čurbes, vrčel jsem a syčel na všechny strany, naježené jsem měl všechny chlupy (i na uších), no a prd. Asi třetí den, co jsem nespal já a ani dvounožkyně, jsem prostě usnul a ta malá štěnice toho využila, když jsem se probudil, tak mi zahříval bříško, a tak jsem se teda slitoval. Prostě a jasně, není to určitě můj brácha, to mě teda neoblbnou, ten by vypadal jinak, ale teda trpím ho. Sem tam mu dám teda najevo, kdo je doma pán, chodím se k dvounožcům mazlit a hlavně jim dávám všemožně najevo, že je mám rád, aby to věděli, protože Cairo to dělá od té doby, co přivandroval, takže se nemůžu chovat, jako když jsem byl jedináček (teď jsem skoro vzorný kocour, někdy Caira proháním a trochu zřežu). Tím jsem si myslel, jak bude už klid a ono prd, zaslechl jsem, že nám chtějí zas pořídit bráchu a ještě k tomu stejného vodomila jako je Cairo, vždyť oni budou v převaze, chci to všemožně překazit, ale vypadá to jako na hotovou věc. Takže mi nezbývá než si jít přezkoušet útočný a zastrašovací arzenál na Cairovi (trubka ještě nezjistil, že už je o 1,5 kg těžší, ale to je jeho smůla). No nic, vrčet jako pes umím, syčet taky, takže jak novej přivandruje, hned mu vysvětlím slovně i ručně, kdo je doma pánem, a ne že na mě bude zkoušet mazliky jako Cairo, rozhodl jsem se vydržet co nejdéle. Mňau, váš Mignon.

Sdílejte!  |  O sdílení