No jistě...

... já to věděl, že bude zase průser a že to nedáme. A hlavně jsme nepoděkovali všem, kteří nám chtěli pomoct - April, Roni, Visacímu-zámku. Všem se za paničku omlouvám, i já beru, že toho má hodně. Ona babi je horší, páník si píchá nějaký hnusný chemo a není mu vůbec, ale vůbec dobře a tak nějak nestíháme prát a sušit po babi a vařit denně čerstvý a kvalitní jídlo a stejně nakonec jeden z nich řekne - toto nebudu. A musí. Oba musí pravidelně. A já teda taky, ale já si nevybírám. Ani Kocour a Sára. My jsme paničce oporou, my sníme úúúúúplně všechno. /no kecám, ale zase všechno, co nám panička dává a je to stejný/. Proto nás asi miluje úplně nejvíc a spíme s ní všichni v posteli. A víte vy, co je zvláštní? Já třeba do postele nemusel, já mám skvélej kožíšek a pelíšek a vůbec, já se nerad tlačím. Ale teď tam musím být s ní, mám takovej divnej pocit, že by to beze mě nešlo, taky Sára ho má a Kocour - no prostě se tam musíme nasomrovat všichni a tlačit se a dotírat a vrrrrnět a - no prostě pomáhat, né, přece. Jsem si myslel, že si to domyslíte. Já to totiž nerad přiznávám /aby to po mně náhodou nechtěli porád/, ale snažím se být štěstíčko. Třeba jsem chtěl zahodit tu hnusotu, kde na mně kouká ten kocour, co nevoní. Ale - Matesi - 7 let neštěstí teda ne, toto nesmíš. No co vy na to? Když se to nikomu nelíbí, tak to zruším, přece. Asi to nejde. Asi ti člověci jsou jiní. Asi úúúplně blbí. Ale bacha, zase nás maj rádi... No my je vlastně taky.
Tak vám všem kočkům i člověkům ještě jednou přejeme všechno nej. Mates a Z.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama