Tak jsem dostala další dopisek...

... samozřejmě od Micínka.
To bylo radosti! Je to opravdu velice zajímavý kocouř se zajímavou minulostí. Nu, posuďte sami:

"Ahoj Floppynko!
Tak jsem přemýšlel, jak jsi přišla ke svému jménu. Děda říkal něco o floppy disku, co taky leze do počítače jako my dva (vím já, co to je, i když mě to neustále vtlouká do hlavy?). Já z kočičí školky vím, že flop je něco jako se vrhnout, popřípadě skočit něco flopem. To já skáču rovnýma nohama přímo na věc. Tak nevím.
A víš ty, kočenko, jak jsem ke svému jménu přišel já? Jeminkote, promiň jestli jsem to už psal. To víš. Žiju s dědou a ta jeho zapomětlivost se přenáší i na mě. Pořád něco mele o nějakým Hamrovi, ale toho neznám.
Tak to mě jednou s babičkou koupili jako kočičku. Ve Zverimexu, kde mě nabízeli za 50 Kč(!), skoro přísahali, že nejsem nic jiného než kočička, kterou oni chtěli. Dostal jsem takové obyčejné jméno: Micka. Micko sem, Micko tam, Micko, koukej, tady máš kapsičku, Micko, nechceš mlíčko? Zvykla jsem si.
Pak mě děda asi za 2 měsíce odvezl k panu kočičímu doktorovi na očkování. Moc milý pán. Ale když já se lidí v bílých pláštích bojím. Tak moc, že jsem ani nemňouknul, o milimetr sebou necukl, když jsem dostal včeličku. A pan doktor se dědy ptá: „A co to je? Kočka, nebo kocour?“ a děda na to, že jsem samozřejmě kočička, jak si s babičkou přáli. Správnej dvounožec. Nenechal si nic nakecat a říká: „Podíváme se.“ Já myslel, že si mě prohlídne jen tak, z očí do očí. Žádný stetoskop, nic. Tak se na něj upřeně koukám a říkám si: „Jseš nevěřícnej Tomáš. Copak nemůžeš dědovi věřit? Ještě mě nikdy nelhal. To on nedělá.“
Najednou mě pan doktor vzal do ruky a druhou mě zajel... Stydím se říct kam. To se přece holkám nedělá, aby jim mužští prohlíželi, co nemají. A pan doktor mě podal dědovi a říká: „Je to kocour. Má kouličky.“
No zůstal jsem z toho paf. Já a kocour? Nespletl se? A jak mě teď budou říkat? A budou mě mít stejně rádi jako měli kočičku? Micku? Co když mě začnou říkat třeba Alfréde? Asi bych si nezvykl.
Když přišel děda domů, půl hodiny se řehtal jak kůň. Babička si myslela, že jsme se stavili v hospodě, ale já byl klidný. Co klidný. Cítil jsem se jako zpráskaný pes. Co teď bude se mnou? Když se konečně uklidnil (ti dvounožci umí být někdy pořádně prdlí!) a babička začala věřit, že si nevymýšlí, tak na řadu přišlo jméno. Jak jí, pardon, jemu, budeme říkat. Poměrně brzy se shodli na tom, že ten základ - Mici - by měl zůstat. No a od té doby jsem a už zůstanu jen Micínek.
Ahoj kočičko, moc se mně líbíš. Tak zas někdy příště."

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama