20. ledna 2008  |  Frankie Peli*CZ  |  1 025 480 753x / 1x

Co se dělo dál.

Ahoj kocouřové a dvounožci. Pokračuji ve psaní, jak jsem vám včera slíbil. Tak maminka už je doma, tak by mělo být všechno v pořádku. Jó, doma ano, ale něco se dělo se mnou. Nevěděl jsem ale co. Byl jsem takový nějaký smutný, pořád mne to někam táhlo, nevěděl jsem kam. Chodil po baráku a hledal jsem, také Barunka byla divná, když jsem se k ní přiblížil, tak se jí to nelíbilo, buď mne odháněla, nebo utekla. Nebavilo mne spaní ani škrábání a hlazení, které jsem měl moc rád. Pořád mne to někam hnalo, přestalo mi chutnat papání, jsem si říkal, co to se mnou je, určitě jsem nemocný! Co se mnou bude? K tomu všemu trápení, co jsem měl sám se sebou, maminka každý večer zavřela Barunku do kuchyně. Tak jsem si říkal, páne, copak mám nějakou nakažlivou chorobu? Tolik jsem se o sebe bál, že jsem i plakal. Bylo to hrozný, ten strach! Ale asi se bála i maminka, protože mne brala spát v noci do ložnice, to bylo fajn, tam jsem se vždycky uklidnil, přešlo to! Bála se určitě hodně, představte si, že vždycky, když jsem se vyčůral, tak uklízela záchůdek. Určitě mám nějakou nakažlivou nemoc, říkal jsem si. Nebo snad maminku přepadaly nějaké záchvaty čistoty? Ona sice tvrdila, že prý smrdím! Nevím, proč bych smrděl! Myju se pořád, dokonce jsem k mytí používal i vodu, jako dvounožci! Tak proč bych smrděl!
Jednoho dne se maminka vrátila z nákupu, přinesla do kuchyně, ona řekla, máte novou přenosnou tašku, za tu rozbitou přenosku. Tak nevím, já bych řekl nový pelíšek, teplý a měkoučký. Pak něco vzala a snažila se mi to dát kolem krku. Já vím, že s holkama se kluci neperou, ale já se nepral, já se šíleně bránil. Je vám jasný, kdo to vyhrál, samozřejmně maminka, po svém vítěztví mi řekla, zvykej si na obojek! Ten hrozný obojek mi nechala na krku asi tři dny, představte si, ve dne v noci.
Pak jednou ráno si vzala maminka do ruky takovou černou krabičku, říkají telefon. Povídala, tak jsem se pořád rozhlížel, s kým že se to baví, pořád jsem nikoho neviděl. Když přestala s tím mluvením do té krabičky, tak mi řekla, Matěji, půjdeš kastrovat! Kocouřové, já se vám tak lekl, chtěl jsem umřít! Nevěděl jsem, co je kastrovat, ale řekla půjdeš! To mě chce dát pryč? To jsem tak nemocný nakažlivou chorobou, že musím pryč? Vždyť tady bydlím, mám tady Barunku, mám ji moc rád. Moc rád mám také maminku a tatínka, jsou to moji dvounožci, starají se o nás, vím, že nás mají rádi. Proč mám jít pryč? Kam mne dají? Jsem nešťastný z toho, že trpím nějakou nakažlivou chorobou, a k tomu se trápím, že mne dají pryč! No, milí kocouřové, jak já byl nešťastný. Pak to přišlo! Jednou docela hned po ránu přišla maminka i s tím novým pelíškem, taškou, strčila mne dovnitř a připla mne za ten obojek. Dostal jsem takový strach, že už musím pryč, tak jsem rychle vyskočil. Víte, jak jsem se moc polekal, ten pelíšek-taška utíkal za mnou! Ale maminka mne chytla, tu tašku asi přemluvila, aby mne pustila, a také mi sundala ten obojek. Jsem si oddechl, že si mne přeci jenom nechá, ale to jsem se spletl. Přinesla tu přepravku, jak jsme s Barunkou rozbili, říkala, že je dobře, že ji nevyhodila, ale že pojedeme jako ta tmavší část obyvatelstva. Tak znova hrůza, tak mne dá přeci jenom pryč! Moc jsem litoval, že jsem zlobil, že jsem skákal na ten stromek, jsem sliboval, že budu hodný, jen ať si mne nechají. Ale maminka mne strčila do přepravky, zavřela, odnesla do toho auta, to znám, a jeli jsme!
Kocouřové, oběd mám nachystaný, jdu papat, zítra budu pokračovat. Zatím mňau, mňau, Matěj

Sdílejte!  |  O sdílení

Dolina  28. ledna 2008 18:54

Krasny