Byl středeční večer a já jsem se, jako vždy, dívala z našeho okna a očihovala jsem každodenní situaci v mém revíru. Můžu jen na balkon, protože panička říká, že okno je pro mě nebezpečné a vždy mě od něj odhání. Páníčkové se dívali na televizi, takže jsem měla zase jednou nestřeženou chvilku pro své lumpárny. Jednou z nich je lovení much a komárů. Líbí se mi jejich bzučení a protože jsem od přírody lovec, nikdy neodolám a pokaždé je naháním. Na okně je to sice nebezpečné, ale když lovím, nedívám se ani napravo, ani nalevo a dolů už vůbec ne. A toho večera jsem se dolů dívat asi měla. Letěl kolem komár, a když jsem po něm ohnala, letěla jsem prozměnu já, ale z okna. To byl pro mě ale pořádný šok, když jsem se ocitla venku. Všude kolem tma a toho prostoru! Páníčkové se pro mě okamžitě vydali, ale já jsem se hrozně bála. Zalezla jsem pod auto a v nestřeženém okamžiku utekla. Ještě jsem se ohlédla a viděla jsem, že mě dvounožci hledají a volají mé jméno, ale to už jsem byla pryč. Určitě jim musí být po mě smutno, vždyť už je to šest dní, ale mě se venku ještě líbí. S paničkou jsem se už venku srazila, to když mě druhý den hledala, ale mám ještě nějaké vyřizování tak snad ještě chvíli počkají. Vědí, že nejsem daleko. Jen se nedám tak snadno chytit. Ale dozvěděla jsem se novinu. Doma na mě čeká nová kočičí kamarádka, se kterou si prý budu moc rozumět, tak mám o jeden důvod víc vrátit se domů.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?