Jak jsem málem dostala kočičník

Tedy vážené kocouřstvo, musím říct, že jsem se tenhle víkend naprosto vyděsila, až jsem z toho málem dostala kočičník (psotník asi dostat nemůžu).

Totiž.. pořád jsem někam cestovala. Nejdřív jsme jeli k "tetě" na chalupu, tam už to znám. Mohla jsem si tam navíc tentokrát chodit, jak jsem chtěla, tak jsem si tam taky chodila, jak jsem chtěla, a vždycky jsem vylezla do půlky schodů, kam se za mnou nedostal pes, a měla jsem strašnou bžundu z toho, že on dole kňoučí a nemůže za mnou. Cheche!

Domácí kočka se se mnou chtěla kamarádit, ale já se zase takhle s kočkama moc nekamarádím, co kdyby se nám pak nasáčkovala do pelíšku a ještě bych se s ní musela dělit o páníčky, jídlo, myšky a tunel. Tož jsem na ni syčela a pořád a pořád, až jsem si připadala jak rozbitej papiňák - pak teprve dala pokoj. Ale v porovnání s tím, co jsem zažila v neděli...

V neděli mě sbalili a já se těšila, že jedem dom, do Prahy, do Podolí... ale drek! Přivezli mě někam do Kralup, kde bydlí nějaký slečnini kamarádi a prej, že se musí vyzkoušet, jestli se snesu se Silvínou (což je Silverine - kočka v Kralupech domácí), abych tam u nich mohla zůstat. Tak jsem si hned vzpomněla, jak jste mi psali do deníčku, esli se nebojím, že mě moji lidi dají pryč, když budu zlobit, a krve by se ve mě nedořezal. Silvína na mě syčela a syčela na všechny okolo, že její lidi ji museli chytat do ručníku, aby je nepoškrabala! To já jsem proti ní žabař v syčení, já syčím spíš jako bych jen ucházela (předem!!).

Navíc cizí lidi, to vám byla hrůza. Sice říkali: "Toníčku, Toní," a nabídli mi kapsičku - ale říkala jsem si - rohlíkem (kapsičkou) mě neopijete!!! Chci domů! Tak jsem si nevzala (i když jinak bych se po kapsičkách utloukla - a taky jsem se bála Silvíny) a šla jsem si sednout ke dveřím, kterýma jsme přišli. Aby to moji lidi úplně pochopili, tak jsem vlezla do batohu. Když mě vyndali z batohu, napasovala jsem se za gauč, aby na mě nemohli ani ti cizí lidi, ani Silvína. Silvína si lehla ke gauči a čekala, až vystrčím čumák (ona je větší a nevleze se pod něj), aby mě rozcupovala na hadry. Přemítala jsem o těžkém osudu kočky, která je odsouzená k doživotí pod gaučem, zpytovala jsem svědomí a připravovala se na smrt hlady ve tmě a samotě. Taky jsem si přísahala, že už budu hodná, jestli se z tohohle pekla někdy dostanu.

Naštěstí mě tam moji lidi nenechali, ale klepala jsem se celou cestu domů, a pak jsem se na ně lepila, jen aby mi někam neutekli. Slečna mě sice uklidňovala, že to nemělo být napořád, jen na 14 dní o prázdninách, kdy moji lidi pojedou dělat vedoucí na tábor a nemohou si mě vzít s sebou, ale znáte to... co kdyby se pro mě už nevrátili...

Tak buďte hodní!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama