V domku na předměstí

Ahoj deníčku a všichni, kteří ho čtete. Už jsem opravdu dlouho nic nenapsal. Kam s ním (tedy jako se mnou) nakonec dopadlo úplně jinak. Přítulkyni se sice podařilo sehnat někoho, kdo mohl u nás bydlet, krmit mě a ještě za to dostal odměnu. Byla to moc hodná paní a slíbila, že mě vezme na Tenerife v letadle, protože se tam chystala na dovolenou. Jenže pak byla čím dál slabší, až nakonec skončila v nemocnici. Pro mne si přijeli strejda a babička. Odvezli mě do domečku na předměstí. To je do toho domu, u kterého jsem se narodil a kde mi bylo tak zima... a odkud jsem nakonec odešel s bráchou ke svým dvounožcům.
Já se nejdřív tak bál. Nikomu se nepodařilo strčit mě do přepravky. Ale moje kamarádka Majka mě nakonec oblékla do kšírků a babička mě vzala do auta. V domečku jsem rychle zalezl pod gauč a byl jsem neviditelný. Bylo mi smutno a měl jsem pocit, že mě všichni moji, které mám tak rád, opustili. Ale to se mi jen zdálo. Za pár dní jsem už běhal po bytě a po oknech. Babička mi totiž sundala z oken kytky, tak jsem se mohl na parapet rozložit já sám a pozorovat hemžení na ulici, a hlavně pozorovat ptáčky. Babička ptáčky miluje a stále jim sype dobroty za okno. Hlavně slunečnice. Já jsem se vždycky připlížil po posteli na parapet a změnil jsem se na placku. Ptáčkové mohli vidět jen špičky mých oušek. Ale ocáskem jsem mrskal ze strany na stranu... V obýváku jsem sedával na stole, abych viděl ven. Když přicházel strejda, tak jsem rychle seskočil. Strejda si myslel, že jsem slušně vychovaný kocouř a že utíkám proto, že vím, že na stůl se nesmí. Ale ve skutečnosti jsem mizel právě před strýcem. A pak se najednou stalo něco, čemu moje přitulkyně nechtěla věřit. Sedával jsem strejdovi na křesle za krkem a sledoval jsem s ním večerní zprávy nebo jsem kontroloval, co pije. No a po nějakém čase jsem se už v domečku u babičky cítil být pánem. Pohlavkoval jsem umělé kytky, lezl jsem po výškách a po napomenutí jsem odmlouval. Byl nejvyšší čas, aby se ta moje zrádkyně vrátila. A pak už jsem to cítil. Věděl jsem, že se blíží a moc jsem se těšil. Můj kočiči smysl mě nezklamal. Otevřely se dveře a ta moje „holka“ byla zpátky. Vypadala unaveně, ale byla šťastná, že jsem k ní hned přiběhl. To bylo radosti na obou stranách. Pak jsem hrál sice chvilku uraženého, ale moc dlouho ne. Přítulkyně mě totiž chytila a než jsem stačil mrknout, už jsem byl v kabele a nesl jsem se domů, do Maxíkova. K babičce a ke strejdovi jsem se ještě vrátil na Vánoce a Silvestra, ale to už jsem byl i se svou dvounožkou.
A jak si žijeme teď? Teď je to prostě horor. Ale o tom příště.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama