Ahoj, vodo!

Ahoj kočkomilci,

určitě jsem vám už někdy psala o tom, jak se k vodě staví všichni naši miláčkové. Popravdě, on můj muž taky tu vodu nějak extra jako nemusí. Ač člověk ve znamení ryb, tak jen tak se naložit do vody není jako šálek... koupele.

Kočky a psici koupu povinně. Hádám, že si myslí, že to mají za trest, a zoufale volají o pomoc. Teď zase skončila sezóna povinných koupelí, protože by nás sousedi asi vystěhovali. Po chodbách se vraždění nese zvukově velmi dobře.

Já zato koupání miluju na všechny způsoby. Tedy kromě rybníků, protože nevidím, co je na dně, a nemám ráda bahno. Ale vana pro mě představuje opravdu velký relax. Takže po roce a půl ve sprše jsem najednou zase měla vanu...

V tom úplně původním bytě byla vana taky. Moje koupání probíhalo tak, že vedle hlavy na pračce jsem měla Sazinu, která mě pečlivě hlídala, a po rantlu se sem a tam procházela Vločka. Měla jsem hlídání, protože přece normální kočkočlověk vodu přece taky nemůže mít rád. Protože přece tortura.

Těšila jsem se, co bude, až si do vany vlezu tady. Že zase budou ty idylické (a intimní) chvilky s kočkami a psem. No, tak trošku jsem se spletla. Když jsem ponořila první nohu do vody, tak se sice ozvalo táhlé mňau („ty seš blbááá!“), ale místo záchranné akce následoval Sazin úprk, který ostatní varoval, aby do té místnosti radši ani nechodili. Abych ale Sazině zas tak nekřivdila, tak občas se na mě i chodila mrknout. Stačilo ale trošku zašustit s pěnou nebo zašplouchat, a už prchala jako postřelená laňka.

Pláma se sice už s bytem smířil (miluje postel), ale zase koupelně a záchodu se obloukem vyhýbá. Myslím, že se tam nebyl ještě ani mrknout. Takže tam snahu o nějakou mou záchranu úplně neposoudím.

Jediný, koho to v koupelně fascinuje, je Flekouš. Když jsem se před ním poprvé ponořila do vody, málem mu vypadly oči a vykroutil si uši. Už jsem myslela, že mě půjde zachraňovat, ale když jsem se zase vynořila á la ladný vorvaň, setrvávaly oči a uši na stejném místě, co byly i před tím. Mám na to dvě teorie. Buďto byl tak v šoku, že nějak zamrzl, nebo mi to stopoval.

Do koupelny ale chodí rád i sám. Miluje tam chlupatou předložku, do které labužnicky strká packy a velmi pomalým pohybem je opět vytahuje. Když ho chci vyhnat a zavřít dveře, táhle bučí (ano, bučí), protože on od toho divného a chlupatého ještě pryč nechce.

Vločce je nějaká panička ve vaně úplně jedno. Na tu jsem přitom spoléhala nejvíc. Ale asi jak má fontánku, kde crčí voda dennodenně, tak nějak nemá chuť pozorovat tečící vodu i někde jinde. Když jsem já ve vaně, ona využívá volnějšího gauče nebo postele.

Moje pokusy s vanou skončily ve chvíli, kdy se přistěhoval konečně i muž. Ten, když jsem nechala otevřené dveře, pronesl, že větrák strašně hučí a on neslyší Kancelář Blaník. Takže jsem si musela zavřít dveře a zůstala jsem tam bez koček.

Moje zklamání ale přišlo ve chvíli, kdy jsem si po koupeli přisedla na gauč a zeptala se, jestli se na mě někdo dobýval. Odpověď jsem měla hned: „Ne, jen paní pes si lehla ke dveřím, ostatní byli tady se mnou...“

Příště o tom, jak se jim líbí venku, tak ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



8 komentářů

Reklama