Boženka vypravuje

Nejdříve přeji hezký den všem tlapičkám, čumáčkům, dvojnožkám a dvojnožcům! Tohle povídání bude ale hlavně pro ty dvojnožky a dvojnožce.

Tak vy jste se rozhodli, že si pořídíte do své smečky nějaké koťátko. A teď se mě ptáte, jestli jedno nebo aspoň dvě? No, já vám hned na začátku řeknu, že rozhodně dvě!

Víte, to bylo tak:

Jak mně moje dvojnožka vyprávěla, taky se zpočátku rozhodovala, nevěděla, četla různé knížky a články a přitom hledala nějaká jarní koťátka. Ale pořád tápala, váhala. Protože ve své smečce ještě nikdy žádné koťátko neměla, tak se bála, nevěděla, jak bude zvládat starosti o malé šelmičky. Tedy byla rozhodnutá, že pro začátek to zkusí jenom s jedním koťátkem.

Jednoho dne na internetu našla nabídku koťátek, která by mohla být k odběru v době, která jí vyhovovala. No a taky tam byla fotografie jedné mourinky, která jí hned učarovala. Ano uhodli jste, to jsem byla přeci já. Jenže se jí tam zalíbilo ještě jedno mladší koťátko. V tu ránu se objevil problém. Já? Ta druhá? Nebo snad obě? Mohu se pochlubit, že jsem zatím vítězila já.

Dvounožka naštěstí moc dlouho neváhala a zatelefonovala naší prozatímní mamince. Povídaly si, povídaly, až se dostaly k tomu, kdo z nás tedy dostane nový domov. Nebudu to protahovat, dohodly se, že ta nová dvounožka, naše budoucí maminka, to zkusí s náma oběma, se mnou a mojí mladší sestřenicí Cecilkou.

Po nějaké době přišel ten den \"D\" a měly jsme jet do našeho nového domova. Ta nová dvounožka přijela za náma a všema našima sourozencema a kamarádama, trochu nás pochovala na klíně a pak nás ještě nechala běhat po našich známých místech. To se ale na podlaze objevila otevřená přepravka. Mezitím si naše prozatímní maminka s tou novou chvíli povídaly. My jsme se ale vůbec nebály, hrály jsme si a prozkoumávaly i přepravku, běhaly dovnitř i ven. Když jsme byly vevnitř obě, tak se najednou dvířka zavřela. Slyšely jsme, jak se dvounožky rozloučily, bývalá maminka nám všem popřála hezkou cestu a přepravka se najednou zvedla. A to jsme se začaly bát...

Seděly jsme spolu schoulené v přepravce, něco kolem nás vrčelo, ale my jsme to chtěly přemňoukat. To vrčení a houpání nás ale ukolébalo a my jsme únavou usnuly. Po nějaké době všechno ustalo a přepravka se s námi opět zvedla a pak jsme se ocitly v nějaké nové místnosti a dvířka přepravky se otevřela.

V místnosti bylo ticho a klid, ale já jsem se moc bála. To Cecilka byla přeci jen statečnější a hlavně zvědavější. Po chvilce zkusila vyjít ven a pomalu se rozkoukávala. Byly tam samé nové a neznámé věci, ale pak objevila misky se známou vůní dobrůtek, ale přeci jen se ještě bála ochutnat a vrátila se ke mně zpátky. Zvědavost ale byla silnější a i já jsem chtěla vědět, co je venku, jak to tam vypadá. Pomalinku jsem vylezla a celá přikrčená jsem obešla kousek místnosti, ale rychle jsem se schovala za skříň, odkud jsem mohla pozorovat, co se děje kolem. Cecilka zatím obešla celý pokoj, všechno prozkoumala, očuchala, zjistila kde jsou misky s papáním a s vodou, dokonce objevila i záchůdek. Každou novinku mi přišla říct, ale já jsem se stále bála nového prostoru. Co kdyby tam číhalo něco nebezpečného? Ne ne, já ven nevylezu! Tady za skříň za mnou nic nemůže! Dokonce jsem na chvilku usnula.

Pak mě ale vzbudila Cecilka, jak si ochutnává něco z připravené misky a najednou jsem dostala taky hlad. Mám to taky zkusit? Nestane se nic? Ale když Cecilce tak chutná... Jdu na to! Spíš jsem tedy rychle potichoučku přeběhla prostor mezi svoji skrýší a plnou miskou, rychle jsem ochutnala pár soust a zase se běžela schovat. Cecilka si ale pochutnávala dál, pak prozkoumala další nová místa a dokonce se nechala pohladit od té nové dvounožky. Za svoji statečnost si mohla lehnout do měkkého pelíšku a představte si, dokonce začala příst. Ale já se nedám zlákat, kdepak, já zůstanu hezky schovaná! Ale popravdě mně začalo být trochu smutno...

Naštěstí zase ke mně přišla Cecilka, prý se nemám čeho bát, ale já už ten večer zůstala za skříní a Cecilka zůstala se mnou.

Další den už Cecilka pobíhala po celé místnosti, hrála si s dvounožkou a vždycky mě přišla povzbudit do mého úkrytu. Tak jsem se pomalu taky odhodlávala a zvědavě prozkoumávala nové prostory. Cecilka chodila se mnou, tedy spíš já za ní. Pomalu jsem poznávala, že nám žádné nebezpečí nehrozí, máme plné misky a čistý záchudek a taky měkký pelíšek. Ale ještě trvalo, než jsem vyměnila bezpečnou skrýš za skříní za pohodlné spaní v pelíšku. To už jsem poznala, že nás naše nová maminka bude mít asi ráda. Její ruce tak hezky hladily, byl u ní klid a teplo a my jsme mohly být stále spolu. Někdy jsem se ještě běžela schovat, ale už to bylo míň a míň. O to víc jsem si hrála s Cecilkou, na honěnou, na skákanou, na chytanou a spoustu dalších príma kočičích her, po kterých jsme pak byly tak hezky unavené. Nejdřív jsme se ale musely před spaním vzájemně umýt, hezky kožíšky olízat, pořádně i za ouškama a to, uznáte, jde přeci nejlíp ve dvou. Pak už jsme se jenom stočily do klubíčka, vzájemně zahřívaly a nechaly si něco hezkého zdát.

Další dny byly podobné, ráno jsme dostaly plné misky, objevovaly nová místa, nové hračky, nové hry i s naší maminkou a taky jsme musely hodně odpočívat. Někdy nás naše maminka nechala chvíli samotné, pak ty chvíle byly i o něco delší, ale my už jsme se vůbec nebály. Ani nám nebylo ani trošičku smutno, protože jsme přeci měly jedna druhou a věděly jsme, že se nám maminka vrátí a bude si s námi taky hrát. My se k ní za to večer přitulíme a budeme spát všichni spolu.

Takže jistě jste už všichni poznali, že bez Cecilky bych asi do dneška byla schovaná za skříní a hlavně bych si neměla s kým hrát ty úžasné hry. Tu nejlepší hru na honěnou si hrát sami přeci nemůžete. A komu byste mohli hezky čistit kožíšek, s kým byste se přes den mohli tulit, komu byste mohli svěřit všechny své kočičí zážitky? A myslíte, že by vám samotným nebylo smutno?

Zkrátka ve dvou je to mnohem a mnohem lepší. Tak jestli chcete, aby vás vaše kočička či kocourek měli rádi, dovolte jim, aby vám tu radost mohli dávat aspoň dvojnásobně.

A jaké to bude mít pokračování? Tak to už záleží jenom a jenom na vás...

Jitka Franková
Kočičí naděje

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama