Harvard (Do Ameriky jezdí parníky VII)

Po celodenním putováním po bostonských památkách, po večeři pivo a člověka by nevzbudila ani rána z kanónu. My jsem se však probudili sami, sbalili jsme si své saky paky a opět jsme vyrazili do města. Tentokrát na Harvard. Syn už si kdysi toto univerzitní městečko prohlédl, dokonce přespal u naší známé, která na Harvardu učí a bydlí kousíček od hlavní budovy. V této čtvrti chodili lidé nastrojení, stále spěchající a telefonující. Také syn si šel zatelefonovat a já jsem pozorovala mladého muže. Mluvil do mobilu a patrně na někoho čekal. Za chvilku se dočkal. Přišla mladá dívčina, s mobilem na uchu. Oba mladí lidé se objali, ale každý se svým mobilem na svém uchu. Ještě chvilku „mobilovali“. Pak si dali pusu a vydali se někam společně, stále však s mobilem u ucha. :). Procházeli jsme se parkem před knihovnou, kolejemi a studovnami. Bylo to zajímavé, sledovat mladé lidi, kteří patrně patřili k té veliké prestižní univerzitě.Bylo mi trochu líto, že už mám svá studentská léta za sebou. Dostali jsme se také do obchodního centra Harvardu. Tedy samé potraviny, bonboniéry a pod. Mne ale zaujaly dvě malé krabičky. V jedné byli červi s příchutí uzeného masa a papriky, ve druhé kobylky, také s něčím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je také budu jíst a dokonce to, že mi budou chutnat. Ceny v těchto harvardských obchůdcích byly hodně hodně vysoké. Udělali jsem si pár fotek a  šli jsme do metra. Tam jsem si dala kilo banánů za dolar a bylo po hladu. Kam teď? Už jsme měli rance na cestu domů, ale ještě jsme si něco chtěli prohlédnout. Šli jsme se podívat do New England Aquarium. Je to zajímavá stavba, několikapatrová, cylindrická nádrž, která zaujme designem i rybami. V Akvariu bylo plno, proto jsem si koupili také lístek na IMAX, 3D kino. To bylo něco pro mne! Na programu byl dokument o životě žraloků. Usadili jsme se do jedné ze zadních řad a nasadili jsme si brýle. A ono nic. Tak jsme se chvilku dohadovali, zda na naše astigmatické oči to bude nebo nebude fungovat. Já byla docela skeptická. Pak se ale rozjel film a my jsme zírali. Ono to fungovalo. Z plátna ke mne připlula malá medúza, za ní další a další. Zkusila jsem si jednu chytit, ale rozplynula se. To samé bylo i s bublinkami. Jen se dotkla bublinka prstu, zmizela. Připadala jsem si jako malé dítě, které křičí v loutkovém divadle, že čert se schovává za stromem. Ale já jsem si na ty věci potřebovala sáhnout. Toho se patrně bál veliký žralok. Když se přiblížil k mé ruce, otočil to rychle doprava a byl pryč. Tedy to byla podívaná!!! Zkusila jsem brýle sundat a viděla jsem obraz dvojitě. Jako bych vyšla ze sklípku a Znojmo viděla dvojmo. Raději zase brýle na nos. Zajímavý dokument skončil, vyšli jsme ven a syn pravil: „Mami, přesně teď bych si dal tu kobylku. Já zavřu oči, vypláznu jazyk a ty mi na něj tu kobylku polož.“ Pro mne bylo skoro stejné vzít kobylku do ruky, jako ji jíst. Dost se mi do sáčku sahat nechtělo, nakonec jsem to ale udělala. A syn byl překvapen. Ta kobylka byla dobrá. Tak jsem ji ochutnala také. Fakt dobrá. Prošli jsem akváriem, prohlédli jsme si ryby, žraloky, mořské koníky i mořské draky a já jsem dostala chuť na červa. Tak jsme posvačili několik červíků. Zbytek jsme pak přivezli do Čech na ochutnání pro známé. Nevzhledná pochoutka zachutnala i našim přátelům. (To si představte, že jsem do té doby nejedla ani křupky, protože mi připomínaly larvy.) Pomalu se začalo stmívat, tak jsme se vydali na autobus. Nakoupili jsme si nějaké sendviče a čekali jsme na nádraží, až nás zavolají k našemu autobusu. Já jsem si udělala dvě fotky a přiběhl policista, že tady se fotit nesmí. Nesmíte dokonce ani k autobusu. Musíte čekat v hlavní budově, dokud Vás nevyzvou k vašemu autobusu. Při nástupu předložíte jízdenku a teprve pak si můžete sednout. Tak zase dlouhá cesta do Portlandu a Watterwille. Tam už na nás čekala snacha a vnučka a jelo se domů. Byl to moc krásný výlet plný zážitků, jen tu loď z „Čajového dýchánku“ bych si ještě někdy chtěla prohlédnout.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama