Jak jsme se k sobě dostali, aneb s kočky nejsou žerty a jak to vyšlo až napodruhé

Už od svých ranných let mám strašně ráda všechna zvířátka a to převážně kočky. Ale doma jsme zatím měli jen armádu papoušků. Naši nechtěli ani slyšet o kočičce, možná proto, že máma ty dvounohé opeřené křiklavé obludky miluje a kočka by je mohla zranit, ba dokonce zkonzumovat, nebo proto, že jsme paneláková rodina. A tak už od mých 8 let okupoval můj pokoj korelák Žolík s andulákem Matýskem, potom neofémou Julčou a nakonec nám zůstal jenom korelák Kubíček. Mám ho ráda, ale kočka je kočka. Kubík je papoušek bojácný a nenechá se ani podrbat. A tak jsem měla alespoň pokoj okupovaný kočičími plakáty, plyšáky apod.

Nejraději jsem jezdila k prarodičům. Tam byla malá kočičí farma o osmi kočkách. Dnes už bohužel zbyli jen tři kočičáci. Vždycky jsem si všímala jenom chlupatých kamarádů a celé prázdniny jsem se bavila hrami s malými i starými kočičáky. Byla jsem tam v sedmém nebi a nikdy se mi odtamtud nechtělo.

Před přibližně dvěma lety, pár dní před vánoci, byl den jako každý jiný. Zase jsem šla do školy a posadila se do šatny. Tam mě oslovil jakýsi klučina s velikou krabicí v rukách: „Slyšel jsem, že máš ráda kočky. Našli jsme jedno kotě opuštěné u popelnice, zabalené v krabici, tak nás napadlo, jestli by ses o něj nepostarala.“ Podívala jsem se do lepenkové krabice a tam se v rohu krčilo malé chlupaté stvořeníčko. Zazářily mi oči. Vzala jsem si od něj krabici s koťátkem a vyrazila do učebny. Všichni se kolem krabice sesypali a každý si chtěl pohladit ten uzlíček neštěstí. Celý den běhalo kotě, se svolením vyučujících, po třídě a prozkoumávalo skříně, ve kterých tu a tam bydlely myši. Po skončení výuky jsem sebrala malého mourovatého nezbedu a nesla jsem ho i s krabicí pryč. Na chodbě jsem potkala toho kluka z rána. „Hele, my máme domek na vesnici, já si ho vezmu k sobě,“ řekl mi s ledovým klidem, vytrhl mi krabici z rukou a utíkal pryč. Moc mě to zamrzelo. Tolik jsem doufala v to, že budu mít konečně kočičího společníka. Potápěla jsem se do svých smutných myšlenek, když mě z nich vytrhla sestra mé spolužačky: „Pokud máš opravdu zájem o koťátko, můžeme ti ho přivést večer.“ Kývala jsem nadšeně až mi málem hlava upadla. Celé odpoledne jsem byla neklidná. Čekala jsem s napětím na večer.

Nakonec opravdu dorazili. Podali mi malé bílé kotě s mourovatýma skvrnama. Celá šťastná jsem nesla kotě domů. Když jsem vpadla do pokoje s malým vetřelcem v rukách, máti málem chytil infarkt. Ale nakonec řekla, že tady může přes dnešek zůstat, ale že zítra ho někam musíme umístit, že tady kočku nestrpí. A tak se Matýsek uložil do pelíšku z polštářů a deky, dostal talířek s granulemi, co přijely i s kočičákem, a krabici s novinami jako provizorní záchůdek.

Hned další den, v sobotu, začala máti hledat domov pro Matýska. Pořád jsem jí přemlouvala a smlouvala s ní, aby nám kocourek zůstal, ale máma nechtěla ani slyšet a nakonec rozhodla, že ho dá do zverimexu. Strašně jsem kočičáka oplakávala, když ho mamča sbalila a nesla pryč. Ovšem nenesla ho do zverimexu, ale odvezla jej k prarodičům, takže jsem ho jezdila pravidelně navštěvovat a byla jsem ráda, že to dopadlo alespoň takhle, protože Matýsek mi hned padl do oka a já si ho hned na první pohled zamilovala.

Uplynulo pár let. Matýsek je dnes mohutný kocour darebák a já o trochu starší. Už zase se mi blížily narozeniny, je to strašné, jak čas plyne. Už s námi mamka nebydlí, bydlí v Brně a jezdí se na nás pravidelně koukat. Já už nejsem na základce, chodím na střední školu. Bydlím na intru, ale radši bych byla doma. :)) Jak už jsem říkala, nadešel den, kdy člověk dostane pár zbytečností, možná nějaký ten dort a zase mu přibude něco na věku. Jeli jsme takhle s Jardou autem, a on říká, že pro mě má dárek. Plná očekávání jsem na něj vybafla, že co to bude. A on se na mě šibalsky usmál: „Máš ráda kočičky ne?“ Mlčky jsem přikývla a nějak nechápala, proč se ptá na něco, co moc dobře ví. A on pokračuje dál: „No tak já ti dám k narozeninám kotě.“ Koukala jsem na něj zjara a stále jsem tomu moc nerozuměla. Dojeli jsme do Čížkovic. Řekl mi, ať počkám v autě, že pro kočičáka dojde. A tak jsem seděla nehnutě a čekala, co bude. Za chvíli se vrátil se smutným výrazem na tváři a řekl mi, že už pán koťátka udal. Úsměv se mi změnil skoro v pláč. Zajeli jsme na pumpu natankovat, já se tvářila pořád jako masový vrah a Jarda nadával, že pán nemohl počkat 2 dny.

Když sme jeli nazpět, řekl, že se ho ještě na něco potřebuje zeptat, tak jsem seděla v autě a zase čekala, plná zklamání. Za chvíli se Jarouš vrátil. V rukách držel roztomilého chlupáčka. Vypadal jako Matýsek. Byla to ovšem kočička. Malá krasavice se žlutýma bystrýma očkama. To čtyřnohé stvoření mi hupslo na klín a celou cestu u mě podřimovalo. Pár dní nejdřív bydlela u Járy, ale tam je obrovský a zlý pes. A když jsme Punkky jednou vzali k nám, tátovi se hned zalíbila a nějak už zůstala u nás. Teď se od táty téměř nehne, „pracuje“ s ním doma, chodí s ním i se mnou na procházky na vodítku a spí s tátou v posteli. Jen do pokoje nesmí, tam bydlí Kubíček a ten kočičky nemá rád, i když Punkky se moc líbí, ta by si s ním jistě ráda pohrála. :)))

Zdraví vás Punkky a Matýsek

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama