Kvido

Od roku 1997 jsem pravidelně docházela do lokality v centru Brna a snažila se pomáhat toulavým kočkám zde žijícím. Většinu z těch, které se od toho roku narodily, se mi podařilo umístit, s dospělými kočkami to však bylo problematické - byly nemocné a často divoké. Nakonec však stejně všechny našly azyl u nás. Kocourek Kvido byl jedním z posledních. Šlo o mohutného mourka, místního donchuána, kterého se mi nikdy nepodařilo odchytit. Pendloval mezi Římským náměstím a Měnínskou branou a takto obhospodařoval svůj harém. Měl šmrnc a jiskru v oku a minimální pochopení pro kastrační program.

Ostrý zvuk mne probral z bezvědomí, ale automatické plácnutí rukou mu učinilo přítrž. Běžně ulehám kolem třetí ráno, je pět a tak ještě několik hodin nemám šanci mentálně fungovat. Probouzím se do zlého snu a cítím se natolik mizerně, že mne až pohled do zrcadla ujistí o fatálním závazku dnešního dne – můj bratr se žení.

Co je jednomu zábavou či potřebným poučením, to je pro mne očistcem. Poslední hromadnou akcí, kterou jsem si alespoň trochu užila, byly demonstrace v 89. Skupinové akce jsou mojí velmi slabou stránkou. To je však jen jeden z aspektů mého problému. Druhým, děsivějším, je účelová kultivace zevnějšku na takové akce.

Příprava společenského oblečení v kočičím bytě je tvrdým oříškem, testem pohotovosti, fantazie a zkouškou nervů. Např. jak v klidu a s rozvahou vybrat ze skříně svršek, aniž by se do ní nacpaly kočky, a pokud se tam ocitnou, jak jim urychleně a účinně vysvětlit, že houpání se na oblečení není metodou jeho výběru ? Jak vyžehlit kalhoty, aniž by na každé nohavici visela kočka? Pokud tam visí, jak udržet prkno, kam položit žehličku, kam kalhoty s kočkami, a jak následně v klidu zatáhnout vytažené nitě? Kde tak ale učinit, pokud i na toaletu pronikla kočka? Jak velkoryse zapomenout na cenu kalhot, pokud jsou trvale poškozeny, a jak se v nich i tak cítit skvěle a in? Jak tyto černé kalhoty zbavit kočičích chlupů, když jsou chlupy všude, vznášejí se volně kolem Vás a najdete je i v právě otevřeném jogurtu?

Konečně stojím před zrcadlem, a zvažuji, zda oděv pořízený za studií snese nápor dnešního dne, koukám, jak jsem dozrála (na Moravě nic o stárnutí neuslyšíte) a mám chuť chvíli spočinout a bilancovat... Tu se Mici nade mnou na skříni natáhne, asi jí snídaně tak brzy nesedla a já nestíhám uskočit...

Čert aby vše vzal, především svatbu. Je půl sedmé, od počátku slávy nás dělí tři hodiny a sto kilometrů. Myslím, že i mně se natahuje, jsem přesvědčena, že mne bolí hlava, ale nemohu to tvrdit s jistotou. Balancuji na pokraji nervového zhroucení, ale je třeba naservírovat kočkám jídlo na velkou část dne, vyměnit vodu v deseti miskách, vyklidit 12 záchodků, podat léky, provést kontrolu bytu a zabavení rizikových hraček, a konečně oklepat ze sebe prach... a mladá, krásná a pozitivní dorazit na kýženou událost.

Mlaskání kolem misek s jídlem je příslibem trochy klidu, jak se znovu hodit do gala. Zatímco se můj muž holí v koupelně, já si chystám silné kafe v kuchyni a koukám na kočky, jak baští. Snažím se uklidnit... v konvičce bublá voda a stříká ven, i tak se otáčím, neboť Kvido u jídla více kašle, konvice pochoduje a píská, koukám na Kvida, kašle, klátí se a modrá... Možná něco křičím, priority se opět znovu zcela pomíchaly... můj muž přibíhá a dýchá do Kvida, jednou, dvakrát, celou věčnost, počtvrté a Kvido se pohne... přišel zpět k nám. Oba, Bořek i Kvido, návrat z jiného světa s pěnou na holení. Kvido leží, není sto vstát, hýbat se, jen velkýma očima těká po místnosti. Ostatní kočky se přicházejí podívat, co se děje. Vytáčím číslo mého bratra: „Nepřijedu, mám vážné problémy s kocourkem.“ Reakce mne nepřekvapuje, jen nechápu, proč tolik povyku a silných slov, vždyť je to zatím jen jeho první svatba.

Za půl hodiny je Kvido na nohou a jedeme na kliniku. Doktorka Šimeková jej vyšetřuje, stav se stabilizoval a nakonec se domluvíme, že si jej na klinice nechá do večera, kdy si ho můžeme vyzvednout. A tak kolem deváté ranní svištíme vstříc svatebnímu ruchu a já si v autě v hlavě probírám Kvidovo curicullum vitae.

Poté, co mi většinu koček krmiči velkoryse svěřili do péče, nebyly mezi námi vztahy zrovna růžové. Bylo mi ale jasné, že o zbytek koček se krmiči v nouzi nepostarají, a tak jsem potřebovala mít nad lokalitou stále kontrolu. Díky paní K. jsem si tak jednoho večera vyslechla do telefonu o problémech kocourka, který „nejí, má tlamičku nějak nakřivo či pomlácenou, opuchlou... a mažou mu ji mastí, ale ta nepomáhá“. Trvá to již čtrnáct dní. Udělalo se mi mdlo. Venku nebylo zrovna vlídně, byl únor a konec zimy se často stává pro starší a nemocné kočky osudným. Poprosila jsem ji, zda se večer můžeme sejít u Měnínské brány a kocoura přivolat.

Ve smluvenou hodinu jsem byla na místě. Kocourek seděl pod zaparkovanými auty a předložené misky s jídlem se netknul. Řádně jsem si tedy vymáchala ruku v přinesených konzervovaných rybičkách a s novou miskou směřovala k němu. Položila jsem ji před něj, blíž, kousek blíž... nastavila jsem mu ruku, ať si přivoní. Neutekl. Lehce jsem se dotkla boku, přejela na hřbet, uchopila za kohoutek a s odhodláním, že i kdyby mi chtěl ruku sežrat, tak jej nepustím, jsem zatáhla. Nebránil se, nevážil tolik, kolik jsem čekala, cítila jsem každý obratel. Schoulil se mi do náruče... bylo to zlé.

Vyšetření druhý den odhalilo diabolky v oblasti krku, zápal plic, silný zánět horních cest a tlamy, díru v měkkém patře tlamky tvaru, jakoby jej někdo prostřelil. Samozřejmě celkové vyčerpání, podvýživu. Následovala razantní domácí léčba na jejímž konci byly Kvidovy plíce sto absolvovat alespoň narkózu, která postačila na provedení kastrace. Operace patra nám nebyla doporučena. Jednak z důvodu omezené funkčnosti plic, druhou věcí bylo několik technických záležitostí operace. Cílem operace je vytvořit tkáň tam, kde není, v místě rozštěpu. K tomu je použita tkáň jiné části téhož patra. Po zákroku přijímá kočka potravu pouze sondou a čeká se, zda štěp a okraj rozštěpu srostou. Pokud ne, je problém – otvor v patře zůstává a navíc je zde rána po odebrání štěpu. Obojí se také nemusí zhojit. Nutno podotknout, že v době těchto úvah měl Kvido za sebou již osm let aktivního života pouliční kočky, během kterých si také vysloužil chronickou hnisavou rýmu.

Večer svatebního dne jsme si Kvida vyzvedli. Bylo nám řečeno, že vdechnutím krmiva přišel o další část i tak dost nefunkčních plic. Bylo nám řečeno, že musí trvale dostávat antibiotika, kvůli riziku zánětu. To, co nám od ranní události nemusel říkat nikdo, byl fakt, jasné vědomí skutečnosti, že může kdykoliv umřít, udusit se, postačí, když do vedlejšího pokoje neuslyším jeho kašlání. Bylo nutné Kvida při jídle sledovat, což není zrovna esteticky příjemná záležitost. Jídlo i tekutiny se mu dostávají do nosu a tam, kde by si slušný člověk utřel nos decentně do papírového kapesníčku, Kvido mocně odfrkne... :-) I tak v následujících letech vdechl krmivo ještě dvakrát, ale podařilo se mi jej z něj vytřepat. Byla jsem naštěstí doma. Jak se u nás adaptoval, za mne lépe dokládají přiložené fotografie.

Dnes již Kvido tak hezky nevypadá. Dlouholeté problémy oslabily srdce, v květnu tohoto roku byl jeho stav velmi zlý. Teď došlo i na chronické selhání ledvin. Velmi zhubnul. Navzdory vážným zdravotním problémům a pokročilému věku 13 let má stále jiskru v oku a šibalský výraz. Užívá si naplno každého dne. On totiž nestárne, neschází, on zraje.

Brněnský Max – domov pro kočky

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama