Lína, Tito a černobílý kocouř

Z Maxíkova zdravím já, Maxmilián Rybomil. V poslední době mi žádné tlapkování nejde. Ani jsem nebyl schopen napsat o tom, jak to bylo krásné na srazu v Berouně.

Teď se ze mne stal kocouř samotář. Dvounožci mě nechali doma, prý abych hlídal teplo rodinného krbu. Dělám to docela rád. Už se mi to cestování vůbec nelíbilo. Teď jsem doma sám, stará se o mne jedna sympatická dvounožka a ta mi také nosí zprávy od bráchy a přitulkyně.

Tak tady je příběh první: „Lína, Tito a černobílý kocouř“

Kdysi jsem se díval do učebnice angličtiny. Byl tam namalovaný kocouř, měl sbalené kufry a odpovídal na otázku, kde že je pro něj nejlepší dovolená, slovy: „Kanárské ostrovy“. Myslel jsem si, že se tam jezdí lovit kanáři a chtěl jsem tam jet také. Teď jsem rád, že jsem zůstal doma. Oni totiž ty Kanárské ostrovy jsou vlastně ostrovy psí. Ještě, že jsem nikam neletěl. Ani přítulkyně se nijak zvlášť nad ostrovem Tenerife nerozplývá. Prý je sopka nad ní, sopka pod ní, nad hlavou „mlhisto“ a dolů na pláž se bez auta nedostane.

Má tam na starosti dva kocoury a jednoho praštěného perrita. Perrito je psí slečna a jmenuje se Lína. Tak tam moje přítulkyně bydlí s mým bráškou a s těmi zvířátky. Jsou v malém dřevěném domku a to místo pojmenovali „Soukromý ráj“. Domek je totiž uprostřed terasovité zahrady plné kvetoucích oleandrů, muškátů, vánočních hvězd... Ale jakmile se dostanou na ulici, je to prý děs a běs. Špína, stavby, randál...

Kromě mých blízkých a kočičáků s Línou jsou v domečku ještě myšky a ještěrky. Ještěrky běhají po zahradě, ale myšky v domě.

Podle posledních zpráv je na ostrově veselo. Myšky pobíhají po domečku, věčně někde štrachají a jedna se dokonce snažila dostat do koše s moukou. Na zemi byl veliký koš se zrním na chleba a s moukou. Tam se nastěhovala maličká myška. Přítulkyně postavila koš na stoličku a pak viděla myšku, jak se snaží do koše vyskočit. Nepodařilo se. Ráno pak byla myška ulovena vrčícím Paltečem. To je černobílý kocour, není kastrovaný, je mazlivý, hubený a měl zlomené žebro. Vždycky, když je hlazen, je to žebro cítit. Tito je kocouř kastovaný (prý skoro můj dvojník), ale s Paltečem vesele soutěží v číhání na myšky. Snad dokonce ulovil těch myšek víc. Zvířátka obývají domek, mají malá dvířka, tak si mohou chodit ven, kdy se jim zachce. Ale nejvíce se povalují doma. Lína a Paltečo se nastěhovali do ložnice mé přítelkyně. Ale protože Paltečo se rád pusinkuje a to se přítulkyni nelíbí (vzhledem k jeho úspěšným lovům a častému zvracení) a Lína se neustále drbe, řeklo se: „Dost!“ Přítulkyně se dala do praní a nachystala si voňavou postýlku. Zvířátka jako by to cítila a začala chystat odvetu! Odpoledne našla moje dvounožka na terase brýle. Prý docela pěkné. Pak si uvědomila, že to byly její brýle! Přinesla je tam Lína. Ukradla je na stole a pěkně je ohlodala. Když se přítelkyně s ohlodanými brýlemi smířila, sedla si v obýváku na křeslo a krátce na to se pozvracel se vší parádou Paltečo. Pěkně do křesla i  na podlahu. Brácha prohlásil, že kdyby tu měl zůstat sám, tak se stěhuje. A to ještě neví, že mu včera ukradla Lína snídani z talíře. Takže na Kanárech se nikdo z mých dvounožců nenudí :-).

A jak je to tady s kočičkami? Jsou jiné než ty naše pokojové a venkovní švýcarské. Jsou většinou hubené a v oblastech, kde není moc lidí, tak jsou přemnožené a nemocné. Tito i Paltečo jsou pěkně svalnatí kocouři. Ačkoliv se zdají hubení, mají vypracovaná těla. Tlapičky tvrdé, žádné chloupky mezi polštářky. Na své živobytí musí tvrdě pracovat. Jsou přátelští a opravdu mazliví. Normálně tady žijí s pěti dvounožci – čtyřmi dětmi a jejich otcem. Od dětí jsme se také dozvěděli, jak kocourci dostali jména. Tito byl původně Gatito, ale protože malá dvounožka ještě neuměla pořádně mluvit, začali kocourkovi říkat Tito. Takže ne jméno po císaři. A Paltečo dostal své jméno od toho, že stále lezl po střeše. Kočičáři jsou zvyklí na mazlení, tak když tu zůstali jen s mými dvounožci, neustále je pronásledují a chtějí na klín nebo do postele. Ale od včerejška mají s postelí smůlu. :-)

Na jihu viděla přítulkyně černého kocoura. Ten jediný nebyl hubený. Byl to takový pirát bez ocásku, srst černou „v dredech“ a často focený turisty. Obývá totiž jednu cestovní kancelář a velice rád pózuje. Tlustý je z toho, jak loví v přístavu ryby. Od toho má také tu „zdredovatělou“ srst. Takže to tak vypadá, že se tu kočičkám žije těžce. Také jsou hodně plaché.

Když jsem to tak všechno vyslechl a sepsal, tak jsem moc rád, že jsem zůstal doma. Koncem srpna se mi moje přítulkyně vrátí, protože do „Soukromého ráje“ přijede zpět rodina s dětmi. Mě určitě přítulkyně z postýlky nevyhodí.

Také doufám, že mi bude hodně vyprávět, abych měl o čem psát. Teď jsem nějaký unavený, tak se protáhnu a prospím. Mňáááůůů...

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama