Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 6. - Vášnivé otázky

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 6.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/ Autor: EvaNo mufka.denicek.eu Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Abbygailita vložila do myčky poslední oválný tác z vzácného myšeňského porcelánu a chystala se vzbudit Bubose, hlasitě spícího za sporákem. Náhle z okna zahlédla, jak po cestě k domu spěchá doktor Gino, následován cupitající Debbiagros. Abbygailita zneklidněně začla přemýšlet, ke komu v domě byl doktor pozván... co se stalo? Až do kuchyně Abbygailita slyšela, jak Mufuela ve vstupní hale vítá doktora a jeho pomocnici, pak zaslechla: „Je ve svém budoáru, pane doktore.“ Abbygailita usoudila, že zas patrně slečna Lassalita při svém dovádění utrpěla nějaký nesmírně závažný úraz, jako například lehce zkřivený drápek, přišlápnutý ocásek nebo pocuchání kožíšku, na kterém si zakládala. Z těchto úvah byla vytržena ostrým zvukem zvonku, který byl signálem, že se má okamžitě dostavit do pokojů paní Missariny. Abbygailita rychle vyběhla po schodech a s nesmělým zaklepáním vstoupila do bohatě vyzdobeného, luxusního pokoje. Na brokátovém sofa spočívala bezvládně Missarina a nad ní se starostlivě skláněl doktor Gino. Jeho pomocnice Debbiagros ihned poručila Abbygailitě, aby donesla kozlíkové kapky a led. Abbygailita hned vše obstarala a na výzvu doktora Gina ještě otevřela okna. Při tom slyšela, jak doktor Gino polohlasně mluví k madam Missarině: „Má drahá Missarino, nemohu vám pomoci, když nevím, co je příčinou vašeho rozrušení... jistě to musí být něco velmi závažného, když vás, dámu s ocelovými nervy, něco přivedlo až k mdlobám.“ Missarina neodpovídala a zdálo se, že doktorova slova ani nevnímá. Vzápětí do pokoje vešel Chillito s ustaranou tváří a pokynul Abbygailitě, aby odešla. Udělala tak nesmírně ráda, protože v pokoji byla velmi stísněná atmosféra. Vyšla na chodbu a tam překvapeně vrtěla hlavou... co mohlo madam Missarinu tak rozrušit? Ano, právě ji, která vládne domu Chlupézů pevně, neochvějně a často se zdá, že není nic, co by se jí mohlo dotknout. A přesto něco takového existuje... co to jen může být?

Abbygailita se zastavila u zlaceného velikého květináče, ze kterého rostla jakási veliká rostlina... tedy spíš zbytek rostliny, protože před týdnem si slečna Lassalita a pán Milchávez hráli na lov v džungli a domnělá kořist se schovávala právě v rostlině. Abbygailita odstranila další uschlý list a chystala se odejít do kuchyně. Náhle však ze dveří vyšel doktor Gino. Upřel na Abbygalitu svůj pronikavý pohled a prohodil: „Abbygailito... nečekal jsem tě tu! Vždy, když tě vidím, překvapí mne, jak jsi podobná své...“ Doktor Gino se zarazil. Stísněně si odkašlal a velice rozpačitě odcházel chodbou. Abbygailita se za ním rozběhla. „Pane doktore... prosím, co jste říkal? Komu jsem podobná? Vy jste snad znal někoho z mé rodiny? Vždyť od prvních dnů mi pořád všichni říkají, že jsem sirotek... že mne našli na ulici... doktore Gino, kdo jsem? Jestli něco víte, řekněte mi to, prosím! Prosím!“ A Abbygailita prosebně sepjala tlapky. Doktor Gino však spěchal, přímo utíkal chodbou a na prosebné naléhání Abbygaility neodpověděl. Abbygailita sešla dolů do vstupní haly a posadila se do jednoho z křesel. Hlavou jí vířily otázky. Jestli doktor Gino ví něco o tom, odkud pochází, zná její rodinu, proč jí nechce nic říct? Proč na ni vždycky zkoumavě upírá oči, proč je v jeho očích směs údivu a soucitu? Jaké hrozné tajemství jí doktor Gino tají?

Abbygailita si otřela slzy, které jí vstoupily do očí a chystala se vrátit do kuchyně... bude třeba probudit Bubose, aby začal s přípravou večeře. Náhle však zaslechla ozvěnu kroků a tlumený hovor. Odchází snad doktor? Sděluje své pomocnici něco, co by Abbygailitě poodhalilo pravdu? Abbygailita se rychle schovala za velkou komodu. Ze svého úkrytu spatřila, jak se do haly plíží Lassalita a Milchávez. Oba se obezřetně rozhlíželi a vypadali přesně tak, jako když se před měsícem pokusili vylézt na nejvyšší strom v zahradě. Svorně vyšplhali až na vrchol koruny, svorně zjistili, že neumí slézt dolů, a svorně zjistili, že je už nebaví držet se tenkých, ohýbajících se větviček.

Svorni přestali být teprve v okamžiku, kdy se pohádali, koho z nich mají přivolaní hasiči s plošinou sundat jako prvního. Spor vyhrála Lassalita, která mazaně zmátla hasiče jekotem, že už se neudrží a spadne. Jekot, kterým pak Milchávez provázel upřednostnění Lassality, způsobil, že obyvatelstvo města zahájilo evakuaci v domnění, že jde o poplašný zvuk sirény.

Abbygailita sledovala, jak Lassalita ostražitě obhlíží vstupní halu. „Brácho, nikdo nikde... tak mizíme, jo?“ Milchávez se ještě na okamžik zarazil: „Umíš si představit, co bude, jestli na to mamá přijde?“ Lassalita bezstarostně mávla tlapkou. Ále, nepřijde... slyšela jsem Chillita, jak říká, že mamá už dnes bude jen odpočívat! Hosté už jsou pryč, doktor se po nás shánět nebude a Chillito bude držet mamá za její pěstěnou tlapku a utěšovat ji. Říkám ti, jdeme!“

Milchávez znovu zaváhal: „A co... co když nás tam chytí? Víš, co se o něm říká? A co když ani jeho rezidenci nenajdeme?“

Lassalita odsykla: „Nebuď bábovka! Nechytí a to si piš, že to najdem... mám mapu, hele!“

Na to Milchávez už ani nemňoukl. Vzápětí za oběma se zlověstným duněním zapadly venkovní dveře.

Zděšená Abbygailita vyklouzla ze svého úkrytu. „Panenko Micija Podkočenská... kam ti dva chtějí jít? Snad ne do domu...“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

24 komentářů

Reklama