Sweepy – kamarád za Kanálem

Anglie je krásná země, která je známá tím, že tam mají rádi kočky! Samozřejmě, že i v této oblasti působí globalizace. I v anglických ulicích potkáte nyní velkou spoustu psů. Ale koček je tam pořád opravdu hodně. Nedávno jsem strávila několik týdnů v tom nejtypičtějším anglickém kraji – v Jižní Anglii s pastvinami plnými oveček s jehňátky a neuvěřitelnou záplavou barevných lučních květů. Krajina Jižní Anglie mi učarovala, stejně tak anglické kočky. Možná, že se mýlím, ale za dobu mého pobytu jsem nabyla dojmu, že anglické kočky jsou mnohem více kočičí než ty naše české. Jsou to osobnosti, které když se uráčí, jsou velmi přítulné i k naprosto cizím lidem. Když se jim ale nechce, tak člověka úplně ignorují.

Na svých cestách po Jižní Anglii jsem potkala nespočet koček. Některé ke mně běžely hned, jak mě uviděly (což se mi v Čechách stává jen opravdu velmi výjimečně), jiné neprojevily ani sebemenší zájem o pitvořící se ženskou, která se mohla učíčat, aby upoutala jejich pozornost. U nás doma, když začíčáte na cizí kočičku třeba na ulici, tak se otočí nebo alespoň zastřihá ouškama. Tady NIC!!! Prostě mě dokonale ignorovaly, až mě občas napadlo, jestli polovina anglických koček není hluchá.

Anglické kočky mají většinou volný přístup na zahradu a většinu dne tráví venku. Za celou dobu jsem však neviděla na silnicích žádnou kočku sraženou autem. A to ve srovnání s českými poměry je disciplína anglických řidičů na silnicích, zejména ve městech, katastrofální. Docela jsem se nad tímto fenoménem podivovala, až jednou se mi naskytla příležitost poodhalit závoj tajemství anglických koček...

Kdo byl v Anglii, jistě mi dá za pravdu, že přecházet ulice je pro kontinentálního Evropana zpočátku trochu oříšek. Na kterou stranu se rozhlédnout nejprve, aby vás nesrazilo auto zleva, když vy ho čekáte zprava? První dva týdny jsem kroutila hlavou na všechny strany, než jsem si zvykla ... A pak jsem potkala KOČKU, která mi předvedla, jak se to dělá!!! To bylo tak: Každý den jsem chodila „domů“ kolem jednoho domu, kde bydlely dvě peršanky (tedy asi peršanky – moc se v tom nevyznám...). Jedna z nich byl vlastně jeden – kocourek, kterého jsem si pojmenovala Sweepy (opravdu zpočátku vypadal, jako kdyby ho používali k zametání). Sweepy byl extrémně mazlivý, a když zjistil, že já taky, tak mě vyhlížel a běžel mi naproti hned, jak mě uviděl. Jednou jsem se vracela dřív než obvykle a „mého“ kocourka jsem zahlédla na protějším chodníku – asi byl na návštěvě u sousedů! Jak mě zpozoroval, zamířil si to přes chodník k silnici. Docela jsem se o něj bála, protože ulice nebyla zrovna z nejklidnějších a auta tam jezdila docela rychle (bez ohledu na omezenou rychlost v obci). Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou, když Sweepy přišel k okraji silnice, rozhlédl se vlevo a pak vpravo, počkal, až zleva prosviští auto a pak klidným aristokratickým krokem přešel na druhý chodník a s radostným mňoukáním se mi začal otírat o nohy.

V ten den docela dost foukalo a tak si Sweepy za tento úžasný zážitek vysloužil nejen pohlazení, podrbání za ušima, ale i pročesání své dlouhé srsti. Obě peršanky měly totiž dost zanedbanou srst, že jsem si hned druhý den po seznámení s nimi běžela koupit kartáč a každý den jsem je trochu vyčesala. Sweepymu se to moc líbilo a než jsem odjížděla, měl srst krásně hebkou bez zacuchaných chuchvalců chlupů.

Poslední den jsem obcházela město a loučila se se všemi kočičími kamarády, které jsem si tam za tu dobu udělala. Sweepy byl ale největší kámoš, se kterým jsme si padli do oka na první pohled. Doufám, že si mě bude pamatovat, až se za rok vrátím.... Škoda, že kocourci neumí mailovat, byla by to asi docela čilá korespondence :-)

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama