Upíři aneb do sklepa to nesvítí

Ahoj kočkomilci,

abych tak řekla, vítám vás v bláznivém počasí, ze kterého minimálně mně hrabe. Pracovní dny mi splývají s volnými dny, takže občas nevím, čí jsem nebo kde jsem. Dostávám šílené nápady, které okamžitě realizuju (třeba přepadovka rodičů o sto kilometrů dál), a pořád přemýšlím, čím se tedy, kurnik, ochladit.

Loni i letos jsme to vystihli. Sice se roční období změnilo na věčnou zimu a věčné léto, ale nám, sklepním živočichům, to zas tak moc nepřijde. Teploty se zvýšily jen o trochu, což se vydržet dá. Pokud tedy právě nevyjdeme ven na slunce a asfalt.

Nevím, jak zvládají horko vaši zvířecí drahoušové, ale u nás si to teď nemůžu vynachválit. Vzpomínám si ale, jak jsem z toho byla zoufalá v předchozích letech. Extrémní vedra v panelákovém bytě nejsou zrovna ideální dovolená. Připomínalo mi to poušť, se kterou byl spokojený asi jen Viktor the Ježek, protože mu to připomínalo jeho africkou domovinu.

Kočky ale pouštní nejsou. V panelákovém bytě se v horkách ploužily bytem jako velbloudi bez vody a hledaly nejchladnější místo. Tady poznámka. Už jsem to psala. Kočky-holky fakt nesnášejí vodu. Je to pro ně týrání srovnatelné s tím, když jim zapomenu dát večeři. Holky nejsou ani moc na to, aby si chytaly vodu do tlapek z puštěného vodovodního kohoutku.

V čirém zoufalství jsem tedy tehdy jednou vzala první látku, co mi přišla pod ruku (mám pocit, že to byly nějaké šaty, co mám od jedenácti let – stále je nosím), namočila jsem ji do vody, trochu vyždímala, a na chvíli ji přes kočky přehodila. No, že to byl pro ně na první dotek stres, asi nemusím říkat. Byl. Obě ale velmi rychle ožily. Saze tehdy po pár minutách spokojeně pochodovala po obýváku a oklepávala si navlhlý kožíšek.

Vločka byla jiný level. Takže po tom, co začala funět, jsem ji prostě do těch mých šatů zabalila. Nakonec dokonce usnula a spala tak minimálně hodinu. Zajímavé je, že od té doby jsem je na povrchu těla chladit vlastně už nemusela. Nevím, jestli jsem jim zapnula termoregulaci, nebo se začaly chladit ze zoufalství nad tím, že bych na ně zase něco dávala, ale prostě... funguje to.

Pláma má sice svoje mouchy, ale musím říct, že nikdy to nebyly mouchy z horka. Pláma je prostě spokojený pořád. V těch největších vedrech si vleze na ten jediný cíp, na který u nás svítíčko sluní, a leží tam. Po pár minutách je rozpálený jak zlatokopka, co vidí šrajtofli svého manžela. Nedá se na něj sáhnout, kolem něj pomalu všechno hoří, svítí a plápolá a on si spokojeně chrupká. Tak trošku mi to přijde, že je prostě tvor z jiné planety. Nějaké hodně zrzavé.

Problém s horkem nastal až s Flekoušem. Flíček, nejspíš kvůli dlouhým chlupům a taky prdlé povaze, po pár minutách lítání sem a tam začíná funět jako pes. Je naprosto urvaný z horka. Že bych zrovna přes něj dávala něco mokrého, vůbec nepřipadalo v úvahu. Inspirovala jsem se tedy bazénkem s velkou ledovou koulí. Vzala jsem lavor, vytáhla velký sáček s ledem z mrazáku, všechno to naskládala do sebe a k sobě a vítězně to postavila doprostřed místnosti.

Nastala minuta „M“. Flekouš došel k lavoru. Sedl si k tomu a hlavou kroužil dokola. Nejspíš si rovnal myšlenky. Po té věčné chvíli zvedl hlavu ke mně a z očí mu jasně čišela otázka: „Vo co tu de?“

Máchala jsem tedy sama rukou ve vodě a posouvala led po hladině. Měla jsem pocit, že si hraju na Titanic. Moje naděje na ochlazení Flekouše ztroskotaly dost podobně.

Řekla jsem si ale, že to nevzdám. Sedla jsem si k receptům a prohlédla je. Na začátek prázdnin jsem tam měla bylinky na cestování. V té chvíli mě trklo, že možná víc lidí by ocenilo tip na to, jak ochladit kočky. A tak jsem vyrobila, prostě a jednoduše, zamražený vývar. Něco, co kočky bude lákat, ale zároveň to nesní celé. Spíš naopak se budou pomalu a nenásilně chladit samy.

A tak Flekouš byl zachráněn. Blbé je, že k rozpouštějícímu se kousku nechce pouštět nikoho dalšího, takže je u misky musím střídat. Nadšení ale vyvrcholilo ve chvíli, kdy Flekouš po chvíli olizování nanuku zase začal cosi honit po bytě.

„Nefuní! Nefuní!“ Hopsala jsem kolem postele. Jak málo občas stačí k radosti. Ještě musím ale vymyslet, jak chladit paní pes. Namáčet se mi ji zrovna nechce, protože mít teplo v bytě a ještě vypařující se odér mokrého psa, no, nic moc.

Aspoň, že ten Viktor je celkem spokojený, šlape v kole zase pravidelně.

A u studených témat zůstaneme i příští týden, tak ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečkaled

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



21 komentářů

Reklama