Útulkový deníček: Kočičí kuchyně

Ahoj lidi!

S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky

Slyšeli jste už o kočičí kuchyni? Řeč není o konkrétní prostoře, stejně jako si při zmínce o indické kuchyni také nepředstavíte místnost... nebo alespoň ti šťastnější z vás. Řeč je každopádně o vytříbeném vkusu, který ve vztahu k jídlu my kočky projevujeme.

V jistých kruzích panuje rozšířená pověra, že sežereme všechno. V jiných naopak vzrůstá panika a deprese po zjištění, že nežereme skoro nic. Co s tím? Nezoufejte, kde jinde byste se měli dozvědět pravdu, než od strávníků samotných.

Tak především, překvapivě stejně jako u vás člověků nezáleží tolik na pojídaném živočišném druhu (v tom jsme skutečně velmi otevřené, ale bacha, bavíme se o živočišném druhu, na kytky nejsme zvědavé), jako spíš na jeho způsobu přípravy. To, že máme rády kuřata, neznamená, že se necháme krmit mletými kuřecími zobáky. To si, drazí člověci, dlabejte v rozličných dochucovadlech sami. Na druhé straně, nebazírujeme zbytečně na způsobu tepelné úpravy a barvě omáčky – asi jste zatím neviděli příliš rutinně kočky, kterak nad ohýnkem opékají ulovené myši a polévají je bazalkovou omáčkou.

Především ale máme dokonale vyvinutý smysl pro vytřískání toho nejlepšího, co vůbec za daných podmínek vytřískat jde. Nejde v tom tak úplně o to, co jíme, ale jestli bychom nemohly dostat něco lepšího. Vlastně ne, že „o to tak úplně nejde“, je úplně fuk, jestli je to špikovaná vepřová panenka nebo obalovaní mouční červi – dokud to kočka neochutná, bude vytrvale žebrat spánembohem třeba o mísu kyselých okurek, pokud bude mít pocit, že si jí (mísy) člověkové cení víc než momentálního obsahu její (kočičí) misky.

Není proto pravda, že by se stravovací návyky nás koček formovaly už v útlém kotěcím věku a posléze se neměnily – jsou vždy jen dány možnostmi toho kterého stravovacího zařízení, kde bydlíme, a jelikož kočky obvykle místa zas tolik nemění, vznikla tato, zcela neopodstatněná, domněnka. Je to vlastně úplně naopak – kočka, která změní domov a svěřence (majiteli jsme my, kočky, tak nezaměňovat), věnuje svoji energii v první řadě (tedy mezi dalšími důležitými činnostmi, ke kterým patří znervózňování cizokrajného papouška v kleci, terorizování fenky čuvače, překážení ve všech dveřích a zachlupacování postelí – fakt žádná flákárna!) tomu, zjistit, jak nejlépe může vylepšit svůj jídelníček. Základem úspěchu je naše pověstná kočičí trpělivost. Člověkové nejsou nijak zvlášť učenliví, ale pokud se na konzervy z batůžku zabaleného v útulku díváte dostatečně dlouho a dostatečně otráveně, dojde jim, že „Ta chudinka kočenka je hladová a vystresovaná, ty ošklivé konzervy, kterými je tam chudáky krmili, už jistě nemůže ani vidět, nedala by sis třeba kapsičku?“ Kočenka přitaká, že dala, a následující den se situace opakuje se závěrem v lososí paštičce Gourmet. Další den jsme zase o krok dále.

Teprve když kočka usoudí, že dostatečně vyčerpala zásoby trpělivosti i financí svých nových a nezkušených člověků, souhlasí, k nezměrné radosti všech členů nové rodiny, že takhle by tedy jídelníček v nejhorším případě vypadat mohl, samozřejmě kromě nedělí a svátků... vždyť si přeci vždy vyjdeme vstříc, že?

Walter

Sdílejte!  |  O sdílení

1 komentář

Reklama