Útulkový deníček - Noc

Ahoj lidi! S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky


Ahoj člověci, postupně už jste se seznámili s tím, kdo jsme, kde bydlíme, jak to u nás vypadá a čím se bavíme. Ale jen tak trochu. Jako trochu seznámili. My kočky jsme totiž tvorové noční a náš denní režim pochopitelně zdaleka není tak pestrý, jako ten, který utrmácené obsluze útulku, která to tam po desáté večer zamkne, zůstává tajemně skryt. V infantilně malovaných peleších pro roztomilé kočičky se rozžíhají agresivní zelená a žlutá světélka (ne, rudá ne, to nebyl film o kočkách), temné kouty ožívají nebývalým pohybem (myslím samozřejmě ty kouty, které byly temné i přes den, najít teď v noci temný kout by nebyla žádná fuška), mezi těžkými mračny do místnosti jen ztěžka protéká kalný měsíční svit a sousedy s vystrašeným křikem nočních ptáků přepadá pochybnost, jestli ty mříže na oknech útulku jsou opravdu proti útoku zvenčí.

Baf! Lekli jste se? Fakt, skočili jste na to? Ale prdlačky, my kočky jsme přeci právě v noci ti nejmazlivější myslitelní chlupáči, což jistě každý člověk, kterého máme na starosti, dostatečně dobře zná. Taková kočka na zimní období je investice, která se vrací lépe než ekologické domky jedenadvacátého století. A protože máme v noci právě ten odvěký sen stočit se člověkovi do klubíčka na břiše, na zádech, nebo na nohách, moc nám chybí, že tady noci trávíme úplně sami.

Máme vlastně netypicky obrácený režim – ráno, kdy normálním kočkám domácím jejich svěřenci odcházejí do pracovního procesu, nám naše obsluha přichází. Celý den jim pak vytrvale pomáháme a radíme, až jsme z toho oni i my unavení a jako příjemné završení celého dne bychom chtěli si připevnit jednoho nebo dva člověky na naší útulnou útulkovou pohovku a hromadně ho zalehnout.

Občas tam s námi člověci odpočívají, i když ne celou noc, po pár hodinách uklízení tu a tam začnou žbrblat a mrmlat, zívají na nás a pak si k nám lehnou. V tu chvíli jim jdeme náležitě projevit naší náklonnost, já se jim vždycky vyškrábu na prsa, lehnu si jim čenichem k čen... nosu a s hlasitým předením vysvětluji, že to je jako dost, že se od nás taky přišli nechat pohladit, že by bylo vyloženě diskriminační, aby to bylo jen obráceně (jakkoli máme drbání samozřejmě rádi jako kočka drbání). Fiona, Ramon, Upírek a Walter si pak přilehnou, většinou na břicho, Princezna si lehne přes krk jako šála a zbytek právě poblíž se vyskytujících se koček obsadí nohy. Čím je člověk větší, tím víc míst k ležení poskytuje a tím jsme samozřejmě spokojenější.

Takto strávené chvilky pohody jsou pro nás alespoň částečnou odměnou za to celodenní pomáhání člověkům, ale jednou je ukecáme a necháme si tam nějaké přes noc, určitě to klapne a budeme se mít tak, jako ti z nás, co už bydlí někde ve vlastním a mají vlastního člověka jen pro sebe. Dám vědět, jak to dopadlo.

Liška

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama