HaniK 
28. srpna 2016 22:54
Dnes jsem si vzpomněla na tuto diskuzi. V noci se mi zdál sen o našem pejskovi, co umřel v lednu. Celkem psycho sen o tom, že mě moje máma hnala na zahradu a nutila mě vykopat pejska z hrobu, já ji zase tahala pryč, ale byla jsem moc pomalá, takže fantazie v tom snu nebyla moc pěkná. Probudila jsem se nejvíc vyschízovaná. Pak jsem dojela k našim a máma hned začala vzpomínat, že dneska je to přesně sedm měsíců, co umřel. Já si nepamatuju data, ale řekla jsem si, že ok, že podvědomí je v tomto případě svinstvo. No, dokud mi nezačala popisovat to, co se jí zdálo v noci. Že se jí po pejskovi stýskalo tak moc, že se rozhodla ho vykopat, ale pořád jí v tom něco bránilo, a pak se probudila. Taky pořádně vystresovaná. Svoji noční verzi jsem jí pro jistotu neřekla. Když tedy si tedy budu myslet, že jsem bláznivá, nevidím duchy, ale svoje podvědomí, místo intuice jsou vrozené a naučené reflexy, tak jak to tedy funguje s mojí mamkou? :-) Toto není ojedinělý případ.
Odcházení zvířat je těžká událost. Někdy ve třinácti jsem musela jet na veterinu jako doprovod otce místo mamky, která na to neměla nervy. Dnes, díkybohu, se zachraňují opravdu těžké případy, dřív pes zakašlal (když to přeženu) a jelo se pomalu na utracení. No a tehdejší pes najednou začal mít očividné bolesti a odmítal vstát. Vypadalo to vážně, tatík myslel, že je to prostě konec, pes měl tehdy nějakých 9 let. Mamka tedy odmítla jet, táta by nezvládl hlídat a řídit dohromady, tak jsem jela já. A tehdy mě poprvé napadlo, že tvor, který umírá, má jiné oči. Tvor, který chce žít, tam má jiskru. Taky jsem to hned oznámila, že dneska žádné umírání nebude. A taky, že ne. Byl to tehdy problém s plotýnkou a pes pak spokojeně žil další tři roky. Každopádně jiskrou v oku se od té doby řídím a ještě mě to (ťuk, ťuk) nezklamalo.
Jinak já se třeba bojím smrti strašně. Ne, že bych se bála panicky, ale prostě nechci umřít, nechci neznámo, bojím se toho. Taky jsem měla v životě období, kdy představa ukončení všeho byla velmi úlevná, ale mnohem větší strach byl z toho neznáma. Paradoxně jsem v těchto obdobích získala na dost věcí nadhled. :-) Už jsem tu kdysi psala, že třeba u nás byla a z části ještě je smrt tabu téma. Pro mě sice ne, ale prostě mi to přijde jako děj, ze kterého máme všichni přirozeně strach. U sebe, u svých blízkých, jak lidí, tak zvířat. Ostatně, jak dneska řekl můj tatík, tak náš život je v celém vesmíru jen takové nicotné prd. Je potřeba ho brát se vším všudy.
Přitlapkovat se
4 346x / 2x
Honza Uličník
