V kočičí kavárně, díl čtvrtý: Envi café, Brno

Druhá kočičí kavárna v Brně, kterou jsem navštívila, je Envi café. Leží kousek od Malinovského náměstí na adrese Koliště 55.

Tuto kavárnu jsem hodlala navštívit hned jako první, ale chytla jsem tehdy zrovna zavírací den, tak jsem plány musela přehodit.

Po zkušenostech z minulých kaváren jsem si řekla, že se hecnu a půjdu tam hned na otevírací dobu, abych viděla, jestli kočky budou aktivní. A tento plán byl, jak se později ukázalo, velmi dobrý.

První, co uvidíte, když se postavíte přímo před Envi café, jsou velká okna, kde se na parapetech vyvalují kočky. Už minule jsem po nich hladově koukala a dneska jsem jen natěšeně obhlídla a vlezla do chodby, kde se nachází dveře do kavárny. Na dveřích jsou upozornění a pravidla. Nejvíc ale zaujme varování, že kočičky nemáte krmit.

V kavárně od prvního pohledu nikdo nebyl, tak jsem odhodlaně vstoupila. Okamžitě mě přivítaly čtyři kočky, které mě mňoukáním zdravily a doprovázely ke stolu. Po odložení tašky ji hned začaly zkoumat, taky mě očichávaly a čekaly, co ze mě vyleze, prostě to byl kočičí chaos, kdy jsem nevěděla, co dřív. Taky jsem zápisníček vytáhla asi až za deset minut kočičího vítání. To před tím v žádné jiné kavárně nebylo! Byla jsem nadšená.

Kavárna je opět typická, ideální pro nadšence kavárenského stylu. Jen jsem měla problém s tou oranžovou na stěnách, protože ji nemám ráda, ale to byl můj problém. Na lavicích kolem stěn byly polštářky, na kterých jsem si uměla představit, že se uvelebím, pokud by na nich už nebyly kočky. Ty zjevně prostě leží všude, ale okna jsou asi nejoblíbenější.

Kavárna je lehce rozdělená na dvě místnosti a dají se tu najít i víc soukromé koutky. Prostředku pak vévodí obří stromové škrabadlo. Vzadu je pak něco odděleného závěsem, asi kočičí privát.

Krátce po příchodu se mě ujala usměvavá slečna (nejspíš jedna z majitelek) a já si objednala zázvorovou limonádu. Na stolku najdete pravidla, opět velké upozornění, že krmení je zakázáno, a nápojový lístek s jídelním dohromady. Přes kočky jsem se k tomu nemohla chvíli dostat (abych asi neviděla, že je nemám krmit), ale za chvíli jsem se začetla.

Marně jsem po kavárně hledala nějaké informace o všech kočičkách, kterých je tam opravdu hodně (osm), ale nikde nic nebylo. Na velké nástěnce u škrabadla byla ale spousta psaní ohledně kastrace, útulků a podobně. Viděla jsem tam SOS Hodonín a také útulek Tibet.

Jediné, co mi vadilo, byl nějaký pach, který jsem kolem sebe cítila. Nebyl to smrad kočičího záchodu, ale rozhodně to bylo něco kočičího. Pořád jsem si ale říkala, že jsem to někde už cítila, a přemýšlela jsem nad tím.

Po chvíli zase bylo moje přemýšlení nad zápachem přerušeno skotačícími koťaty, se kterými bylo opravdu veselo. Každou chvíli jsem měla někoho na klíně, na stole, v tašce. Kočky se honily po celé místnosti, a také se hodně praly, takže mňaučení a křiku byla plná kavárna. Takové kino vídám snad jen doma. Kočičky tedy hodnotím na jedničku s hvězdičkou.

Na jedničku je také obsluha, která se o mě starala. Zázvorová limonáda mi byla přinesena za okamžik s upozorněním, že brčko vystřeluje ven, to už jsem se smála taky. Druhá moje objednávka byl čokoládový muffin. Byl mi přinesen se zmrzlinou a poznatkem, že mám dávat bacha na to, aby kočky nechtěly ochutnávat. A taky, že ano. Už při položení talířku dvě přiletěly a zůstaly tam se mnou celou konzumaci.

Limča příjemně štípala a muffin byl dobrý (vélké kousky čokolády). Jen mě štvalo, že jsem k němu nedostala ubrousek. Mimochodem, na videu je vidět, jak je tam těžké něco jíst. Musíte mít oči na šťopkách a ruce v pohotovosti.

Říkala jsem si také, že nikde nevidím žádné hračky, ale nakonec jsem je našla uklizené na okně. Tam jich bylo plno, tak jsem si hned vybrala nějaké myšky a kočkám je házela.

Ale s vířícím vzduchem kolem mě jsem zase cítila ten smrádek, a pak jsem na to přišla. Na klíně jsem měla často bílozrzavého kocourka (Fina) a ten měl špinavý zadeček. A ten smrad mi připomněl dětství, když kamarádka donesla kotě a to mělo průjem. Přesně takový zápach to byl. Inu, stane se. Ale při odcházení jsem měla nepříjemný pocit, že smrdím.

U dveří najdete nějaké letáčky o environmentalistice (od toho také název „Envi“) a také válečky na chlupy, které jsem poprvé v kavárně využila.

Tentokrát jsem nebyla na toaletě. Mají ji venku na chodbě a klíč je u obsluhy a mně už se nechtělo vracet. Ale předpokládám, že budou čisté.

Kavárna (krom smrádku Fina) je také čistá, naklizená a dopoledne ve všední den očividně prázdná. Pro kočkomilce ideální, protože pro kočky budete hrdina.

Určitě se za nimi ráda vrátím.

Další informace

Kavárna na Facebooku
Internetové stránky kavárny

Tagy ?

kočičí kavárnarecenzereportáž

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



9 komentářů

Reklama