Pravda o záchranné stanici pro volně žijící zvířata v Praze Jinonicích

26. února vyšel v deníku AHA otřesný článek o Záchranné stanici v Jinonicích. Prakticky tentýž článek byl 16. března otištěn i v deníku Lidové noviny.

Prvním pocitem po přečtení bylo zděšení a údiv. Pražský spolek ochránců zvířat s touto stanicí již dlouhé roky spolupracuje a v současné době nemine den, aby v Pražském spolku ochránců zvířat nezazvonil telefon a lidé se neptali, kam s nalezeným a případně i poraněným zvířetem. Může PSOZ nadále odkazovat nálezce na stanici v Jinonicích? Co se tam skutečně stalo, proč se náhle přístup paní Přibylové ke zvířatům – alespoň podle denního tisku - tak změnil? A kam jinam vlastně v Praze posílat tu spoustu zvířecích nalezenců?

Jako členky výboru PSOZ jsme se rozhodly přesvědčit se o stavu záchranné stanice v Jinonicích na vlastní oči. V neděli 10. března jsme kontaktovaly paní Přibylovou osobně. Obešly jsme areál, abychom získaly představu o tom, jak zvířata - a to zvířecí druhy běžně se vyskytující ve volné přírodě i příslušníci druhů ohrožených či chráněných - žijí. V záchranné stanici pobývají nalezená zdravá zvířata do doby, než budou moci být vypuštěna zpět do volné přírody. Zvířata postižená tu naleznou azyl do konce života.

Prohlédly jsme VŠECHNY ubikace zvířat – a u každého si vyslechly jeho životní příběh, za kterým se obvykle skrývala nějaká tragédie. Zvířata byla čistá, bez známek stresu, ubikace uklizené (a to nikoliv uklizené narychlo a po dlouhé době). Podle lokace voliér a výběhů i podle seskupení zvířat bylo zřejmé, že paní Přibylová se nestará jen o stravu a čistotu bydlení pro zvířata, ale že pečuje i o jejich „psychické potřeby“ – mj. o to, aby zvířata, která to potřebují, mohla žít v párech či společenstvích. Někteří obyvatelé stanice k paní Přibylové dokonce zjevně přilnuli tak, že ji považují téměř za svého životního partnera.

Nemůžeme a nechceme tvrdit, že vše v záchranné stanici je naprosto idylické - i tady je a bude co zlepšovat. Například některé voliéry a klece (navržené mimochodem architektkou z Magistrátu hlavního města Prahy bez zohlednění požadavků paní Přibylové) nemají základy a zvířata je tak mohou snadno podhrabat, nebo jsou situovány tak, že do nich jde velmi málo slunečního svitu. Zdaleka největším problémem jsou však inženýrské sítě - na pozemek není zavedena elektřina ani voda. Musíme konstatovat, že za takových podmínek je obdivuhodné, v jaké čistotě dokáže paní Přibylová zvířecí bydlení udržovat. Objektivně to musí být nepředstavitelná dřina, jejímž výsledkem je ale to, že o zvířata je postaráno i v „bojových podmínkách“.

I proto v nás – a nejen v nás – zůstává nepříjemný pocit z několika nezodpovězených otázek: Kdo a proč měl potřebu vytisknout ony negativně vyznívající články? Proč se redaktorka respektovaného deníku inspiruje bulvárním tiskem a odmítá přesvědčit se o pravdivosti některých tvrzení přímo v areálu záchranné stanice? Komu vadí jinonická stanice a její obyvatelé? Nebo snad někomu vadí dokonce paní Přibylová? Odpověď bohužel neznáme...

Závěrem snad jen prosba a přání, aby se všichni ti, kteří byli a jsou vyděšeni články v denících AHA a Lidové noviny (stejně jako my), přišli do jinonické stanice podívat osobně a sami si udělali vlastní názor.


Jana Chlanová, Eva Vrbová
Pražský spolek ochránců zvířat (www.psoz.cz)

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama