Rok se s rokem sešel...
3. dubna 2004 |
Věra Ľuptáková |
3 240x / 1x
Tak jsem si tak přemýšlel, protože když je kocour nabaštěný a spokojený a to já většinou jsem, má spoustu času na přemýšlení. No a jak jsem si tak přemýšlel, došel jsem k závěru, že mnohem lepší než zima je jaro. No a ono to jaro právě přišlo, všímáte si?
A vloni, právě v tuhle dobu, to bylo přesně stejné. Přišlo jaro a v Plzni byla moje první výstava. A teď je jaro tady a v Plzni byla moje myslím poslední výstava. Víte to o mě přeci, že já výstavy nemám rád. Tedy až tak bych to neřekl, já spíš nemám rád, když mi někdo dělá to, co se mi nelíbí. No a právě tak je to na výstavě. Ale raději od začátku.
V pátek nebyla maminka celé odpoledne doma a přijela až za tmy. Něco jsem začal tušit. Minulý večer šila a žehlila záclonky a říkala, že jsou pro Hanku. S kytičkama a zvířátkama určitě, já už bych takové ani nechtěl. JÁ! Potom vyndala tašku, když jsem jí očichal, cítil jsem něco, co bylo v té tašce schované z Pardubic. Špatně se mi to říká, protože žádný velký chlap to slovo nemá rád – v té tašce se schovával STRACH. Když do ní všechno to nové a voňavé narovnala, přidala mističku na jídlo, zabalila koberečky a dokonce Hanky oblíbenou zlatou rybu, byl jsem doma. Pro pána! Proto mě před týdnem koupala, proto nám stříhala drápky a zase na mě útočila tím protivným pudrem. My jedeme na výstavu, kterou byla včera odpoledne připravovat! NĚCO mi našeptávalo, že to tak nemám nechat. NĚCO se mě snažilo rozzlobit.
V sobotu ráno nás maminka nastrkala do přepravek, táta se s námi loučil a řekl mi: „Jaffo, všechny tam pokousej!“
Já jsem si pěkně ležel v přepravce, ale Hanka, ta malá křiklounka zase skoro celou cestu pištěla, a to mě taky trošku rozčílilo. Dorazili jsem na místo a čekali na přejímku. A tam to začalo.
Chtěl jsem k „naší“ paní doktorce Drozdové, co má stejného kocoura jako jsem já, ale tam bylo plno. Když jsem to viděl, zapřel jsem se tlapkami v bedně a mamina mě nemohla vyndat. Vzala mě proto silou a já jí trošku drápnul. Jako výstrahu. Nedbala. Vyndala mě na stůl, ten cizí doktor mi foukal do kožicha a hladil mě proti srsti. “Mňáá, chci pryč!“ křikl jsem a seknul jsem po něm. Rychle mě šupla do přepravky a šla hledat, kde máme klec. Když jsem byl v kleci, tak jsem se trošku uklidnil, ale zase mi vadilo, že Hanička vedle pobrekává, asi chtěla ke mně, ale maminka to tentokrát nedovolila, protože bych jí mohl třeba trošku šidit a to se prý na výstavě nesmí.
Chodili kolem mě návštěvníci, chválili mě, ale já byl jako v transu. Naproti nám byli 3 modří kocouři a Hanka, moje Hanka, na ně pokřikovala, a oni na ní. Jako bych tu nebyl. Maminka mě utěšovala, ale já byl jako hluchý, slyšel jsem jen ty modré kocoury. Potom vyhlásili moje číslo, 146. Maminka mě chtěla vyndat z klece, já úplně zpanikařil, lekl jsem se, že to po mě jde některý z těch kocourů a... kousnul jsem jí! Zase do té samé ruky jako v Pardubicích. Dělala, že je hrdina, z klece mě vyndala a šli jsme na jeviště. Všude bylo strašně lidí. Protlačili jsem se k našemu posuzovateli, byl to moc důležitý pán z Holandska, který doma chová britky, jmenoval se de Bruin. Maminka mi vysvětlovala, že to, co se bude dít, je strašně vážná věc, protože potřebujeme dostat titul CAC, abych byl šampión, šeptala mi, ať jsem hodný, že mě má ráda a takové ty věci, ale já jsem koukal jen po ostatních kočičkách a přemýšlel, co asi dělá Hanka nahoře v kleci. A šli jsem na řadu. Pan de Bruin na mně sahal a říkal, že mám super srst, super oči, super postavu, super kondici, ale potom se to stalo. Seděl jsem k němu čumáčkem, on mě ale otočil a sáhl mi pod ocásek! NĚCO se zase ozvalo. Vzpomněl jsem si na tátova slova. Hlavou mi proletěla vzpomínka na ty mlsné modré kocoury a vyskočil jsem ..... zarazila mě ruka mojí maminky a moje zuby se do ní zaryly. Zakřičela na mě, rychle mě zvedla, položila si mě na rameno a já jenom výhružně bručel grrrrrr, grrrrr.
Strašně smutná panička v domnění, že jsem diskvalifikováni, mě odnesla do klece, sedla si a ošetřovala si prokousnutou ruku.
Za chvíli přiběhla naše chovatelka Alenka a jásala, hurá, hurá, máte to! Jaffíčku, jsi šampión! Pche, to já přeci vím, kvůli tomu jsme sem vůbec nemuseli jezdit a nervovat se!
Zkontroloval jsem si vedle v kleci svojí Hanku, byla stejná, mlčela a trošku se klepala. Řekl jsem si, že je to strachy z mojí špatné nálady a pro jistotu jsem usnul. Nedivte se, když jsem předvedl takový výkon. Chrupkal jsem a ještě notnou chvíli se mi zdálo, jak bojuji s těmi cizími kocoury.
Probudil jsem se zrovna, když se vracela maminka s Hankou a usmívala se. Říkala, že Haničku posuzovala moc hodná paní a že jí moc chválila a dostala V1 a má chovnost. Jak chovnost? Copak se do dneška málo chovala? Někdy se mi zdá, že víc než já! Potom jsem to pochopil, protože si tam povídali, že už koncem dubna, až bude Hanině rok, může mít se mnou mimina. Ale se mnou!! Slyšíte, vy cizí kocouři? Hanička je moje, jen moje!
Dostal jsem něco ke svačině, byly to moje oblíbené granulky na zuby, dokonce i novou stříbrnou mističku maminka koupila a taky myš, co píská jako ptáček. Chvíli jsem po ní šel, ale když jsem zjistil, že je hadrová, dost mě to naštvalo. Já přeci nebudu kousat do látkové myši, doma si chytím živou. Návštěvníci chodili, někteří se divili, jak jsem velký, jiní zase obdivovali můj kožich, nejvíc jsem se líbil malým klukům, ti říkali „Ty jo“ a „to je obr“ a tak. Holčičkám se zase líbila Hanka, protože je malá a celý den vzorně ležela. A potom už byl večer a maminka nás sbalila a jeli jsme domů. Byl jsem rád, a ani jsem netušil, že druhý den jedeme znovu.
Ale v neděli to už bylo lepší. Protože jsem se v sobotu zase tak „vyznamenal“, tak mě na druhý den omluvili ze soutěže a já si pěkně celý den ležel a předváděl se. Dokonce jsem ani nikoho nepoškrabal ani nepokousal, vždyť mi už o nic nešlo. Soutěžila jen Hanka, dostala druhý CAC a pan posuzovatel Eric Reijers jí zase chválil, měl radost, že je na výstavě nějaká červená kočička a říkal, že je dobře živená. Ona nás při jídle maminka pořád hlídá, protože já Haně kradu. Mám nejraději rosolovou šťávičku a na ní potom zůstanou suché kousky, tak to se prý nesmí, tak mami hlídkuje.
A taky se na nás přišla podívat Tina a Filip z Kocouře. Konečně jsme se poznali, jsou to prima lidičky. Tina si mě i hladila a moje maminka měla strach, abych jí neseknul, ale ona pěkně voněla, určitě si neumívala ruce v desinfekci, tak proč bych jí to dělal?
Po té příjemné návštěvě jsme dostali jednu bezva hračku, a to vám povím, to byla mela. Koupili nám taštičky se suchým kozlíkem lékařským. To je rostlina, kterou kočičky milují. Je to jako pro lidi čokoláda a zmrzlina a nejlepší oběd od babičky dohromady. Je to prostě BLAHO! Celá naše řada klecí „zešílela“. Já ten pytlíček kousal, drápal, válel se po něm, to samé dělala vedle Hanka a vedle mainský kocour a ještě vedle dvě norské kočky. Prostě davové kočičí šílenství. Pytlíčky vezla maminka domů úplně promočené a i doma nám to teď voní kozlíkem.
Musím se ještě zmínit o maminčině ruce. Byla oteklá, nehýbala se nijak moc dobře a zase se mi prý podařilo trefit zubem šlachu. Mrzí mě to, to mi věřte, ale co se dá dělat? Jsem ŠELMA! Ale už se to zahojilo a zase mě panička tou utrápenou rukou hladí. Slíbila mi, že si dáme pauzu. Výstava je prima pro lidi, sejdou se, podebatují, prohlédnou si nové kočičky, řeší různé kočičí problémy, ale samotné kočičky a kocouři jsou tam trošku mimo. Snášejí spoustu jim ne zrovna příjemných činností, jejich citlivé nosíky čichají spoustu dráždivých pachů a jejich ouška? Z rozhlasu vyvolávají, lidé hlasitě mluví, některé kočičky hubují, jiné pobrekávají. A věřte, i když vám vaše hodná maminka vysvětlí, že je to jen na chvilku, ten den je nekonečný, a když se vrátíte domů, není větší blaho.
A venku je jaro, včera jsem Hance ukázal, že se dají na kytičkách číhat včely a jí se potom ani nechtělo domů. Tak si budeme krásně užívat. Pohybu, sluníčka, trávy, slíbím, že ptáčky chytat nebudu, i když mě tolik dráždí, a na svoje výstavní lapálie si občas vzpomenu, když projdu kolem té zelené tašky. Možná někdy, až jí zase maminka otevře, už z ní ten STRACH nevyskočí a já klidně mňouknu: „Tak jedeme!“ Nebo třeba místo sebe pošlu na výstavu moje mrňata, jestli s Haničkou nějaká vychováme. Když k tomu dojde, budu se snažit, aby po mě nezdědila mojí šelmovitost. Tak nám držte palce.
Zdraví Jaffa a Hanička
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.