Vášnivý boj (díl 52.)

Blue Cat Television uvádí nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 52.

Vášnivý boj

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

„A dál?? Co bylo dál?“ vypískla netrpělivě Lassalita.

„Ano, Danézi, nenapínej nás, povídej, co bylo dál?“ domáhal se i Bastienitto.

Danéz se spokojeně zavrtěl a usadil se ve svém křesle ještě pohodlněji. Zálibně zkontroloval, jestli na něm opravdu všichni visí nedočkavýma, vykulenýma očima, a když shledal, že visí všichni, nadechl se a pokračoval ve svém vyprávění.

„Dál... no dál bylo to, že prezident Goliasiantos obrovským skokem vyletěl od palmy a skočil rovnou na dona Bertrandose... vletěl mu na záda, Missarina jen tak tak stihla odskočit... A pak už byl jen oblak chlupů a v něm se míhaly drápy a zuby a do toho Goliasiantos řval, že jeho samice je jen jeho samice a žádnej mňaufián ji svádět nebude a don Bertrandos zas řval, že nikoho nesváděl, že se mu jen zdálo, že vidí na krku Missariny blešku a chtěl ji odstranit, a prezident Goliasiantos vřeštěl, co si to dovoluje tvrdit, že má Missarina blechy... a rvali se a jako jediná ječící koule se valili celou zahradou a povalili květináče i křesla i sošky. A pak už se mezi ně vrhnul otec Amadeos, jenže oni si nevšimli, že ten, do koho mydlí, není ten původní nepřítel, a tak zmydlili i otce Amadea... A pak, jak se kutáleli, tak vrazili do komody, na které stála konev s vodou, a ta spadla přímo na ně a zlila je studenou vodou... tak teprve pak se pustili. Byli úplně mokří a prskali vodu a Missarina jim chtěla nejdřív vyčinit, ale když je viděla, tak ji přešla zlost a řekla jim jen, že vypadají jak zmoklé myši a to se všichni tři urazili. No a teď je ošetřuje doktor Ginos a Muffuela a Izziela a Lorrieta uklízí tu spoušť v zimní zahradě a...“ Danéz nedořekl, protože do haly, kde všichni seděli, vstoupil rozčepýřený, stále ještě poněkud nedosušený otec Amadeos.

Přistoupil k podstavci, na kterém stála socha Nejvyššího kočičího boha, lehce sklonil hlavu a začal odříkávat děkovnou modlitbu, v níž vyslovil díky za to, že uplynulou hodinu přežil. Vzápětí halou ostrým, rychlým krokem přešla Missarina, následovaná značně schlíplým Goliasiantosem, který drmolil omluvné, pokorné věty. Přešli tak rychle, že přítomní zaslechli jen útržky vět: „... nikdy už neudělám, tedy pokud to neudělá znovu on...“, „takhle se servat, horší než malí kocouříci...“, „otci Amadeovi jsem to ucho prokousnout nechtěl, to bylo v zápalu boje...“, „z mé oblíbené mňauranty je trhanec...“, „vše napravím, koupím záplavu mňourchidejí...“ Další slova zmizela spolu s Missarinou a Goliasiantosem za zavřenými dveřmi.

Všichni obrátili své zraky k uším otce Amadea a zděšeně hleděli na otisk zubů, který se na uchu nehezky vyjímal. Barbarella soucitně vykulila oči a Lassalita neváhala, přistoupila k otci Amadeovi a otisk si prohlížela. Otec Amadeos byl ve zjevných rozpacích a všechny projevy účasti odmítal. Přivítal, když pozornost odpoutal příchod dona Bertrandose, který vyhlížel značně oškubaně a přes nos se mu táhl dlouhý, krvavě rudý šrám, který potvrzoval, že boj byl neúprosný. Don Bertrandos, stále ještě velmi rozčileně pošvihávající lehce naježeným ocasem, vrhl k otci Amadeovi pohled, který snad měl být omluvným, a hned potom rychle vyběhl po schodech ke svému pokoji.

Z křesla povstal Maxavéz Hazardéz a zlehka, nenuceně prohodil: „Nevím, jak vy, drazí přátelé, ale já se jdu podívat na místo bitvy...“ A s těmito slovy se vydal směrem k zimní zahradě. Jako na povel se všichni okamžitě zvedli a následovali ho.

Maxavéz Hazardéz stanul na prahu zimní zahrady a zhluboka si povzdechl. Obraz, který se naskytl jeho očím, připomínal místo dokonalé zkázy. Mezi chuchvalci chlupů na podlaze ležely zpřelámané uvadající části rostlin, rozsypaná hlína, střepy květináčů, rozházená křesla, rozbité sošky. Uprostřed se v kluzké bláto měnila hlína, zalitá vodou. Muffuela, Izziela a Lorrieta měly plné tlapky práce s úklidem. Lassalita uznale pokývala hlavou a otočila se na Milcháveze: „Chi chi, vidíš to, co já? Myslím, že tohle by se nám nepovedlo, ani kdybychom chtěli... to je ale binec!!“ Milchávez jen udiveně hleděl a v duchu přemýšlel, jak je možné, že se dva dospělí, důstojní jedinci dokáží porvat tak, že za nimi zůstane obraz zkázy. Ani po delším přemýšlení však na nic nepřišel, a tak jen sledoval, jak Muffuela zkouší narovnat zlomenou palmu.

Všichni ostatní přešlapovali a tísnili se mezi dveřmi.

Mezi zvědavými byl i otec Amadeos. Zaujat tím, co viděl, připomínal si znovu okamžik, kdy se rozhodl odtrhnout od sebe bojující soupeře, znovu si vybavoval prudké nárazy těl i bolest, která ho téměř ochromila, když putovala od ucha do celého těla. Znovu si do místa spouště promítal vše, co se odehrálo. Plně soustředěn na své představy, nepovšiml si, že k jeho zádům se přiblížil čísi čenich... pátravě, zkoumavě začichal, zavětřil... a  čísi oči se zúžily a zbystřily zvláštním, objevným poznáním...

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama