Trochu víc povídání o naší Haničce

Určitě už všichni víte, že máme doma kočičku Haničku. Ona se tedy jmenuje jako egyptská královna Hatsepsove, ale protože my bydlíme v Čechách a to ještě v Pařezově, je naše kočička Hanka. Pořídily jí mami a Věruna našemu tátovi k narozeninám, ale vlastně jí koupily pro mě a pak taky pro sebe, protože máme kočičky rádi.

Když jí přivezly z Teplic, byla taková ještě malá a ustrašená. Ta ustrašenost jí ale držela dost dlouho, protože ještě dneska je každou chvíli někde schovaná, zalezlá tak, že jí nikdo ne jen nevidí, ale ani nenajde. Její oblíbená místa jsou pod gaučem, ve skříni, za knížkami v knihovně, na skříních a policích, prostě je to taková naše schovávalka. Maminka ji pořád hledá, volá ji a mě to rozčiluje, protože já se tedy našim nikam neschovávám, když někam jdu, třeba na zahradu, tak když mami zavolá: "Jaffíku!" hned vylezu z keříků a jdu k ní. Ale zpět k Hance.

Možná na tom jejím strachu měly podíl i naše psice, i když v Teplicích, kde bydlela s kočičí maminkou, taky měli pejska, ale u nás máme hned dvě takové veliké dalmatinky. No a taky já, samozřejmě, jsem tomu zabydlování moc nepomáhal. Dneska už to vím, ale tenkrát, v září a říjnu, to byly orgie. Pořád jsem na ní někde číhal, přepadal jí, trhal jí chloupky, šlapal jsem na ní, odháněl jí od misky, když si někde lehla, vyhnal jsem jí, no byl jsem jako posedlý, protože jsem jí chtěl vyhnat. Představte si tu situaci, když jste miláček a všichni se o vás starají a najednou se objeví vetřelec, ještě ke všemu holka, a vy jste odsunut na vedlejší kolej, protože se to mrně vrtí, čůrá, papá, spinká, ...! To si zasluhovalo teror. Jenže moji lidé do toho vnesli pořádek a já jsem začal chodit na půdu, abych mrňavce tolik neubližoval. Já jsem ale na půdě rád, tak jsem si z toho zase tak moc nedělal. A pomalu jsme si zvykali.

Potom odjela naše Věruna do světa. Hanka byla smutná, protože se o ní hodně starala, a byla taková schoulená. A do toho si ještě maminka vymyslela tu hroznou výstavu v Pardubicích. To bylo tak daleko, tak dlouho jsme jeli autem zavření v bedýnkách, a když jsme tam konečně dojeli, Hanina byla úplně vyčerpaná, protože skoro celou cestu kničela. Ona se totiž hrozně bojí. A tak celou výstavu ležela schoulená a vystrašená, a když se posuzovala, schovávala hlavu mamince pod paždí a táta se na to nemohl dívat. Víte, náš táta je velký a silný chlap, ale má něžnou povahu. Tak abych to zachránil, maminku jsem pokousal a jelo se domů.

No a potom se to pomalu začalo uklidňovat, Hanička se už moc nebála našich psů, už ani moc neutíkala před tatínkem, dokonce si v noci chodila lehat do ložnice na polici a na skříň, protože jí bylo v blízkosti našich dobře. Jenom v jednom jsem byl trošku zlobič, nechtěl sem nechat Haninu chodit na můj záchod, a tak nám musela mami dát dva. A náš život se zaběhl do normálních kolejí. Přišly vánoce a potom po vánocích se s Hankou stala ta změna. Stala se nebojácnou, dokonce se i se mnou trošku prala. A taky docela povyrostla. Jen ven stále chodit nechtěla. Celé dny vydržela ležet na okně a pozorovat ptáčky, kteří přilétali do krmítka na plotě. Celá já. Když jsem byl kočičí kluk, dělal jsem přesně to samé.

A potom, tak v půlce února, to Haničku přepadlo. Mami tomu říkala mrouskačka. Věřte mi nebo ne, bylo to k nevydržení. Hanka pořád křičela. Křičela, když byla sama i když jsem tam byl já nebo naši, křičela, když byl den i když byla noc, vykřikovala slabě nebo strašně silně, dokonce to chvílemi vypadalo, že řve. Nikdo nevěděl, jak jí pomoci. Nechtěla jíst, spát, pít, nechtěla se chovat ani se nechtěla bavit, i když jsem se o to strašně snažil. Potom, po pár dnech a prokřičených nocích se najednou začala podivně plížit, strkala mi při tom svůj zadeček pod bradu, obtáčela mě ocasem, vydávala podivné mručivé zvuky a všichni z toho byli PAF. Mě to její mručení přivádělo do zvláštního stavu, navádělo mě to, abych si na Hanku vylezl, kousal jí do krku a tlapal po ní tlapkami. Ale to jsem zřejmě neměl dělat, protože pokaždé ke mě přiběhla mami a hubovala, že se to ještě nesmí, že je Hanka ještě malá a koťata mít nesmí. Tak jsem z toho usoudil, že takhle se to stalo i u mojí maminky a potom jsem se jí narodil. Brrr. Další vetřelci do rodiny? No to tedy ne. A odstěhoval jsem se na půdu.

Potom to Hanku pustilo, ale ne na dlouho. Po pár dnech to bylo zpátky. Nová mrouskačka a křičení ještě silnější. A zase jsem nesměl být s ní. A tak jsem jí chtěl potěšit, tolik mě vyzývala, tak krásně mi voněla.

Maminka pořád jen říkala, že se jednou dočkám.

Když jí to přešlo, bylo venku jaro. Paráda. Začal jsem chodit ven, tedy víc než v zimě a Hanička se o venek začala také zajímat. První pokus byl, že utekla z verandy na schody. Stála, koukala se divně, a pak se rychle rozběhla zpět. Proto začala chodit ven s maminkou. Nejprve jen tak v náručí, protože když dostala kšíry a vodítko, neudělala ani jeden krok. Nešlo to a nešlo, tak to mami vzdala a raději jí nosila. Potom už si vyšly i na zahradu, dokonce i za plot. No a tak den po dni a Hanka najednou začala vycházet ven sama a sama si udělala vycházku i na zahradu. Ale nebojte, byl jsem tam já i psí holky, a hlavně mami. Tak Hana zjistila, že se venku dají dělat všelijaké kousky, třeba honit včely, číhat na ptáčka, pozorovat slepice, vyhřívat se na sluníčku, no stala se z ní šikovná hbitá kočička. Taky to bylo potřeba, protože já bych nemohl mít vedle sebe nějakou ufrfňanou slečinku. To mi věřte.

V březnu byla v Plzni kočičí výstava a my jsem tam s Hankou byli. Já jsem se tam opět vyznamenal, chtěl jsem pokousat posuzovatele, ale nakonec jsem hryznul jen mamču, ale Hanka dostala oba dny titul, dostala chovnost a moc se líbila všem kocourům. To mě tedy trochu rozzuřilo, ale naštěstí jela domů se mnou. Naštěstí! Pár dní po výstavě zase dorazila mrouskačka. Tak už! Nechejte mě si s Hankou užít! A zase nic. Prý to ještě nejde, protože kdyby se měla narodit koťátka, nevyšlo by to. To jsou pořád nějaké zákazy. Proč? Když chce i ona i já? No dobrá, já to tedy ještě vydržím, ale už jen jednou!

A jestli si teď myslíte, že jsem musel čekat dlouho, tak to se pletete. Zase to přišlo rychle po sobě a světe div se, najednou přede mnou Hanku přestali schovávat a nechávali nás spolu. Začali jsem si proto fakt užívat. Běhali jsem po půdě, šplhali po trámech, Hanka se naučila vyskočit až úplně do štítu a byla hbitá a mrštná, jsem na ní pyšný. Taky jsme spolu šplhali na strom, procházeli se po zahradě, věřte mi, jsem šťastný kocour. Jestli se to, co se mělo podařit podařilo, tak to se teprve pozná, protože já jsem svojí lásku s Haničkou před publikem nepředváděl. Tak se uvidí. Ale je to bezva být kocour a mít kočičku a hodné lidi. Hanka je něžné stvoření, dlouho to vypadalo, že si u nás nezvykne, ale už je spokojená a myslím že je ráda, že jsme si jí vybrali my. A jestli se nám narodí mimina, určitě vám dám včas vědět. Bude to velká událost a já budu pyšný otec.


  

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama