Odešel do světa můj první synáček, podzim je studený a mokrý, celá rodinka se koupala a byl u nás pan doktor, povídání o cihle a kočičce z cihelny
15. října 2004 |
Věra Ľuptáková |
3 387x / 1x
Tak nevím, mami mě pořád chlácholí, že zima ještě nebude a ona už asi je. Několik dní po sobě byl ráno mráz a dneska pro změnu studeně prší. Byl jsem to prozkoumat, vrátil jsem se s mokrým kožichem a hladovým bříškem. Ne, moc tomu nevěřím, dokonce si myslím, že se jeden den ráno probudíme a venku bude sníh. No, co naděláme?
Tak začnu tou největší novinou. Včera večer se u nás objevil zase ten tatínek a kluk, kteří už u nás jednou byli a tentokrát si přinesli i modrou přepravku. Mě to bylo hned jasné. Jednak náš táta pořád lamentuje, že je nás doma moc (jako koček), že se maminka stará pořád jen o nás a málo o něj, no a taky jsem slyšel mami, jak říkala Merkurkovi, že už se na něj v Kadani těší a čeká tam na něj nový domov. On vám byl potom odpoledne takový smutný, schovával se pod gauč, sice vylézal a tulil se k mamince, ale nebyl to on. Určitě měl kocouří předtuchu. No a tak ti jeho noví páníčci přijeli, ten mladší si s našimi koťaty hrál a nejraději by si je vzal domů všechny, ale to nejde. Jedna kočička pojede příští týden do Roztok, Metrix o týden později do Prahy a doma zatím zůstane ještě kočička Maya. Taková je pěkná, celá po mě a zatím jí nikdo nechce. Ale alespoň se naší mami nebude tolik stýskat.
No tak si všechno s maminkou vypovídali, naložili Merkurka do té modré přepravky a on statečně bez hlesu odjel z domova. Na cestu dostal od maminky ještě plnou krabici dobrůtek, fotku svých sourozenců a na hraní myšku s velkýma ušima. Ale to už tak musí být, já jsem taky odjel jednou z domova v Praze a od té doby si na něj ani nevzpomenu. Kočičky už to tak mají zařízené. Ale vlastně i pejskové. Naše holky taky nikdy nevzpomínají na svoje maminky. A já, to přeci víte, jsem dokonce svojí mamince na výstavě v Pardubicích nadával a syčel na ní. A taky jsem jí porazil v soutěži, tak jaképak copak? Jen jeden rozdíl v tom je. Moje maminka se na výstavách nepere a proto na ně jezdí dál, no ale třeba mě to taky jednou přejde. No a vlastně jak u nás byla ta sklíčená nálada, tak jsem se zase vyznamenal. Chtěl jsem, aby mě mami pustila ven, já totiž nedbám, že je venku mráz, fučí ledový vítr a nebo je mlha a třeba i prší. Já prostě ven musím. A jak jsem u dveří lamentoval, aby už mě pustila ven, ona mi chtěla domluvit, že jako to počasí není zrovna nejlepší na procházku, tak se ke mně sehnula a já jí, věřte nebo ne, seknul drápkem do čela a tekla jí krev. Jsem FAKT hroznej kocour! Já se tak stydím, ale prostě se neubráním. Potom se s ní snažím mazlit, tlačím do ní hlavou, lehám si jí na ruce, když sedí u počítače, mačkám tlapkama na klávesy a píšu za ní, dokonce u ní v noci ležím a předu jí do sna, ale proč to před tím provedu, opravdu nevím. Ale raději už neříkám, že se polepším. Nejde to.
Stala se u nás strašná věc. Stydím se to říct, ale zase pan doktor říkal, že to u nás koček není nic tak neobvyklého. No tak už se přiznám, ale jen šeptám: „přinesl jsem domů blechy.“ Jak chodím na tu naší zahradu, tak tam nechodím sám. No a nevím, jestli je tam někdo vysypal z kožicha, nebo je tam na mě schválně nastražil, prostě mami mě česala, protože to ona dělá často, a najednou v hřebínku ta příšera. A kdyby jedna, ono víc. Tak mi strašně vynadala, popadla mě a tradá do koupelny. Myla mě takovým modrým šamponem a dost mi hubovala. Naštěstí já si z koupání nic nedělám, tak jsem to normálně přežil.
Horší to bylo s těmi dalšími. Hanička se totiž ještě nikdy nekoupala a děti? No a muselo to všechno pod sprchu. Mami byla neúprosná. Zabralo jí to celé odpoledne, namočila asi 15 ručníků, vyčerpala všechnu svojí sílu, protože koupat šelmu, to není jen tak, a potom nás ještě sušila, česala a zkoumala, jestli se to podařilo. Druhý den ještě pro jistotu zašla k panu doktorovi a koupila takové ohavné šplíchátko, kterým nás zase za pár dní celé promokřila. A řekla, že tím s blechami definitivně končíme a kdo ještě nějakou domů přinese, ten si to odnese. No ale uznejte, jak zabráníte té malé černé skákavé stvůře, aby na vás neskočila. Jednou byl v televizi večerníček a tam dokonce blechy čekaly na zastávce na psobus. Tak asi myslely, že já jsem kočkobus.
Potom v sobotu před obědem k nám přijel pan doktor na očkování. Nejdříve šly holky, Agina se strašně bála, Žofinka byla hodná, ale taky se trochu klepala. Ale to po té její letošní operaci. Potom jsem přišel na řadu já a Hanka. Hanka ani nehlesla, zato já jsem začal dělat hadí zvuky a mami raději volala na tátu. Pan doktor mi totiž vyhrožoval, že mě chytí za krkem a uvidím. On si totiž moc dobře pamatuje, jak jsem v létě pohryzal naší Věru, když se nám rodila koťata. Tak ze mě má respekt. Ale na tátu jsem si netroufl. No a potom děti. Všechny hodné, jen Maya. Celá já. Syčela a chtěla kousat. Celá já!! Mňauuu, celá já! Alespoň jeden potomek půjde v mých stopách! No mami říká, že určitě ne, že holčičky jsou hodné, ale nebylo by to špatné, ne?
No a teď vám musím vyprávět, co se u nás stalo, když naši bourali zeď, kde se dávalo naše nové okno. Ona mi to povídala naše mami, že prý to tak možná bylo a možná že docela jinak, ale tak:
Náš domek postavili dávno a dávno, někdy v roce 1910. Navozili cihly a ty poskládali do zdí. Představte si, jak dlouho a klidně si ta cihla ležela ve druhé řadě, uprostřed zdi, smířená s tím, že tak už je to navždy. A tak to bylo skoro 100 let. Po těch 100 letech si najednou naše maminka vymyslela, že tam bude okno. Táta tedy zeď rozboural, cihly se očistily, některé se vrátily zpět a některé odložily. Jedna cihla ale maminku upoutala, když jí vzala do ruky. Na hraně měla otisk kočičí tlapky. Kde se tam vzal a čí asi byl? Musel se tam dostat ještě před tím, než se cihly vypálily v peci. Cihly přivezli do naší vesnice asi z Poběžovic, proto tam v cihelně nejspíš žila nějaká kočka, která po připravených cihlách přeběhla, když šla na lov, nebo když běžela rychle krmit svoje koťata, nebo to byl kocour, který tam hlídal svoje teritorium? Ať to bylo jak bylo, cihla se stala artefaktem. Je to skoro jako pozůstatek dávných časů, trochu jako zkamenělina nebo poselství z pravěku. V hlíně cihly otisknutá kočičí tlapka. Byla ta kočka černá, zrzavá nebo mourovatá? Určitě to byla číča venkovská a dobře věděla, co je hlad. Zdržovala se proto tam, kde pracovali lidé, kteří jí občas přenechali kousek od svačiny, od pecí, které vypalovaly cihly, bylo i teplo a kočičí kožíšek se tam mohl v tuhých zimách vyhřívat. Také se tam zdržovaly myši a v halách pod stropy posedávali vrabci. Určitě jí tam nebylo zle. Spokojeně tam v tom minulém století žila a zanechala nám svojí stopu. Mohlo to být ale i jinak. Třeba cihelnu hlídal pes, který kočku při jejím lovu vyrušil a ona proto rychle prchala, aby si zachránila svůj život, protože hlídací psi už jsou takoví. Nakonec ať to bylo jak bylo, stopa té kočičky nám tady zůstala a mami řekla, že cihlu určitě ještě využijeme. Třeba jako ozdobu do sloupku na vrata. A až k nám někdy půjdete, jen vy budete vědět, proč tam je taková divná, s dírkou. To proto, že tady bydlí kočičky které dostaly poselství od předků.
Tak to bylo zase trošku povídání od Jaffíků. Hned, jak budu vědět, co dělá ten náš chlapeček, dám vám zprávu. Ale maminka říká, že se tam určitě bude mít moc dobře. Tak mu držte palce.
A ještě vám posílám jeden obrázek našich koťat, která se vůbec nebojí vysavače. Dokonce si k němu do komory chodí hrát a když zůstane ležet na podlaze, lehnou si k němu. Taky zkoumají vodu v záchodě a potom jsou celí mokří. Chudák naše Agina, zase už má nervy, protože ona si myslí, že musí všechny mláďata v naší rodině hlídat a vychovávat.
A chci vás všechny naše kamarády poprosit, kdyby někdo chtěl naší kočičku Mayu, ozvěte se nám. Maminka má starost, aby si doma moc nezvykla, jako to bylo s její maminkou Hankou, protože ta odcházela z domova až v 5ti měsících a potom si u nás dlouho nechtěla zvyknout a určitě se jí moc stýskalo. Nechtěl bych mít smutnou dcerušku, budeme moc rádi, když bude brzy někomu dělat radost.
Děkuje a všechny zdraví táta Jaffa
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.