Zavolali jsme, že přijedeme do 20 minut. Paní neprotestovala, prý přijeďte, budeme rádi. Vojta se těšil. Koupili jsme nějaké dobrůtky a vydali se pár kilometrů za město. Do kopců, na samotu. Přivítala nás smečka psů. A koz. A paní. Přešli jsme přes zahradu a vešli jsme do kočičího... světa.
Na první pohled, deset koček. Sem a tam, nakonec možná třináct. Od tří měsíců po starší kočky. Mourovaté, převážně. Dala jsem se s paní do řeči. Říkala, že se přestěhovali, že tady je líp, že jsou na samotě a mají tady klid. Říkala, že mají smlouvu s městem. Prý to bylo náročné, ale podařilo se... Vojtovi se tam moc líbilo. Bral jednu kočičku po druhé a pokaždé se zeptal: "Co tuhle, tuhle taky nemůžeme? A jak dlouho tu budeme? A už musíme? Néé, já ještě nechci, mami, přijedeme zase zítra?" Paní se usmála a řiká: "Vemte si jednoho pejska a běžte se projít." ... "Jéééé, hurá, hurá, půjdeme, půjdeme."
Tak jsme vzali Pusinku a šli jsme. Hrozně zvláštní bylo, že jakmile jsme ušli pár metrů, Pusinka chtěl zpátky. Táhl Vojtíka až nám ho bylo líto a obrátili jsme směr.
Byly to velmi příjemně strávené hodiny a paní jsme slíbili, že se přimluvíme za prezentaci na MK.o)
Tagy ?
útulekSdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?