Přeji krásný den všem kočkomilcům, minulý týden jsem vám představila naše dvě kočičí madam (Vločku a Sazi). Dnes to bude příběh o tom, jak jsem se rozhodla adoptovat koťátko z útulku.
Nejsem zrovna člověk, který nad něčím dlouho přemýšlí. Pokud se do něčeho „zfanfrním“, konám hned. A u Plamínka se mi to vyplatilo hned několikanásobně.
Začalo to tím, že jsem během letních prázdnin pořád koukala na web útulku Městské policie Brno. Koček a koťat tam přibývalo a zase ubývalo, jak si je lidé brali. Pořád jsem si říkala, že přece nemůžu mít další kočku, že dvě už jsou i tak dost. Navíc holky byly na mě dost závislé a nevěděla jsem, jestli se dokážu věnovat naplno i kotěti. Jenomže...
10. září 2014 jsem náhodně klikla na fotku zrzavého koťátka. A v té chvíli jsem se rozhodla, že prostě bude moje. Nikdo nic nevěděl, snad jen pár kamarádek, které jsem žádala o inspiraci ohledně jména. Nakonec jsem se rozhodla, že zrzavý kocourek se bude jmenovat Plamínek.
11. září ráno jsem sbalila přepravku, našla si trasu směr Palcary, napsala evidenční číslo kotěte a odkráčela na tramvaj.
Chvíli jsem v cíli bloudila, než jsem se dostala k bráně (cestou přenesla šneka z jedné strany cesty na druhou, což si myslím, že byl jeden z důvodů, proč mi nakonec kotě dali, protože na mě hleděli hned dva „útulkáři“) a následně předstoupila před pána na vrátnici.
Když jsem si zpětně přehrávala rozhovor, byl pěkně ujetý, ale co je u mě normální?
Probíhal zhruba nějak takto:
„Dobrý den, prosím vás, já jsem si přišla pro koťátko, tady jsem si napsala jeho evidenční číslo.“
„Dobrý den, volala jste si?“
„Nevolala, já jsem nevěděla, že se to má...“
„No, nemusí se to. Takže, vy jste si prostě přišla jen tak?“
„Ano.“
„Vy asi jednáte hned, že?“
„Přesně tak.“
Mlhavě mám pocit, že následně mě požádal o občanský průkaz a zavolal mi paní veterinářku. Veterinářka přišla, sjela mě přísným pohledem (to už jsem se začala potit, byla to taková od pohledu rázná žena) a suše mi oznámila, že kocour, kterého jsem si vybrala, je už zamluven pro někoho jiného. Co jsem na to měla říct? Byla jsem zklamaná a chystala jsem se rozloučit. Paní veterinářka se zamyslela a řekla mi, že kdybych měla zájem, tak mají ještě jednoho zrzka, problém je v tom, že není zrovna „estetický“. Ptala jsem se proč a bylo mi prozrazeno, že kocourek má oholený celý bok a ocásek, protože ho někdo topil v něčem lepivém. Proto ho museli oholit, lep nešel jinak dolů.
V té chvíli mi přišlo, že osud zasáhl, a řekla jsem, že si ho vezmu. Veterinářka si vzala přepravku, mě poslala do čekárny a odešla pro kocourka.
Za pár minut se vrátila, přepravku ke mně položila a otevřela ji. Koukalo na mě nejhubenější a nejvíc vykulené koťátko, co jsem kdy viděla. Ale hned jsem věděla, že je to láska na první pohled. Veterinářka mi řekla, že nás dva nechá samotné, abychom se oťukali. Když za nějakou dobu přišla, Plamínek mi už spokojeně vrněl v náručí.
Pronesla jen: „Je to jasný, je váš.“
Vyplnila jsem formuláře, mockrát za něj poděkovala a šla jsem zpátky na tramvaj. Připadala jsem si v té chvíli jako celebrita. Koukal za mnou vrátný, nějací dva policisté a dalších pár pracovníků. Všichni s úsměvem a měla jsem pocit, že kdybych na ně zamávala, s radostí mi oplatí.
Cestou domů se Plamínek choval víc než ukázkově. Tiše jsem k němu mluvila a vysvětlovala jsem mu, že ač nevypadá, že v půl roce je už skoro velký kluk a musí být rozumný, protože jedeme za dvěma ségrama. Vtipné mi přišlo, že jsem si „založila“ na sbor kastrátů. Holky byly vykastrované dávno a Plamínka kastrovali už v útulku.
Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak ho Vločka se Sazí přijmou. Já se prostě rozhodla, že to půjde, a hotovo. Tak jsem doma Plamínka vzala z přepravky, položila ho na gauč a kočky se zaprskáním pozdrhaly do všech koutů. Proto jsem Plameňáka vzala a dala ho do ložnice, kde měl a má od té doby hlavní centrum. Nejdřív se s ním smířila Sazinka. Už jsem o ní psala, že rány osudu snáší nejlépe. Ne, že by ho milovala, ale po čase si s ním dokázala i hrát.
Hraní s Plamínkem je vlastně kapitola sama pro sebe. Nikdy nezapomenu, jak jsem ho posadila mezi horu myšek, kuliček, balonků, kolotoče a jiného, co byl pro moje kočky vždycky standard.
Plamínek na to všechno nešťastně koukal, a kdyby to bylo možné, tak se snad rozpláče. Bylo na něm vidět, že si honem nemůže vybrat, s jakou hračkou si má hrát. Ve svém zuboženém stavu byl nalezený u popelnic, kde nic takového samozřejmě neznal.
Pak se ale oťukal a od té doby je to ten nejhravější kocour, co znám.
Seznamka s Vločkou byla ta horší stránka. Vločka zuřila. Vrčela na něj, sekala packou a chtěla ho kousat. Taky jsem jednou našla malou ranku v Plámově ocásku. Kdo byl autorem, bylo pro mě zcela jasné. Bála jsem se, že se nesmíří, že jsem udělala chybu. Do toho Sazinka onemocněla rýmou, asi přece jen Pláma něco z útulku donesl. Byla jsem z toho nešťastná.
A pak se jeden den spojili, když si mňoukali o jídlo. Sazinka seděla vlevo, Vločinda vpravo a uprostřed... Pláma. Rychle jsem běžela pro foťák, vyfotila to a tato fotka doteď patří mezi moje nejoblíbenější.
Dnes rozhodnutí, že si pořídím oholeného zrzka, v nejmenším nelituju. Je to náš ukecaný mazel. Ze sedmi set gramového půlročního koťátka je šest a půl kila vážící kocour s krásnou srstí, který tvoří s ostatními kočkami a psem báječnou partu.
Příště o tom, jak jsem se stěhovala a zradila kočky a kocoura psem...
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?