Ahoj kočkomilové,
rok se s rokem sešel a zase máme dnes Štědrý den. Tento rok, když nebudu počítat šlechtice Viktora the Ježka v kleci a občas neznámé množství šneků v teráriu, je nás sedm. My dva dvounozí slouhové, jedna utlačovaná kočkopsice, dva kocouři a dvě kočky. Že to oni s námi nemají lehké, to jste si už mohli přečíst v uplynulých čtyřech týdnech. My jejich výstřelky jen útrpně snášíme...
První společné Vánoce se Sazí a Vločkou byly v roce 2011. Já, protože jsem Vánoce milovala a z domu jsem byla zvyklá dodržovat všechny tradice, jsem dotlačila manžela do Hornbachu, kde jsme vybrali překrásnou jedličku, milion až tři cinkavých, blyštících se koulí, šustivý řetěz a jako bonus špičku, co vypadala křehce už od pohledu.
24. ráno, kdy manžel odešel na tradiční běh, jsem po dvou hodinách nadávek a uklízení jehličí v místech, kam stromeček omdlel, zasadila stromek do stojanu. Hrdě jsem koukala na své dílo a vypustila Krakena. Tedy kočky. Protože jsem odjakživa na zvířátka napojená, okamžitě jsem zaznamenala dvě nejsilnější myšlenky:
„Ty jsi nám pořídila tak divný škrabadlo?“
„Co to tady je za svinstvo?“
Nechápavé výrazy se změnily na zkoumavé ve chvíli, kdy jsem pověsila první kouli. A už první tlapička do koule dloubala. Pověsila jsem druhou a to už zaujalo i další packy. Při třetí kouli Vločka objala můj vlastnoručně opižlaný kmínek ve tvaru a síle tužky a jala se po něm šplhat.
„Tak to teda ne!“ řekla jsem si a odešla pro provaz.
Od původního plánu, kočky někam přivázat, mě odradila Sazinka, co stihla v té minutě poshazovat všechny tři koule. Nešťastně jsem se k baňkám vrhla a zaraženě je zkoumala. Žádnej Jablonec. Čína. Z umělé hmoty, jak jsem zjistila, když jsem udělala test hozením koule na koberec.
„Tak aspoň přivážu stromek.“
Odmotat kus provázku před kočkami, co milují nitě, se ukázalo jako problém. Neustále se do odmotané části vrhaly, chytaly konec a v důsledku si mohly za to, že jsem je zavřela do koupelny. Stromeček jsem pro sichr ukotvila na pěti místech. Dvakrát na topení, jednou za gauč, jednou za odpočívadlo do stropu a jednou omylem o stůl.
Po vběhnutí koček do obýváku začala nová disciplína – co nejvíc přeskoků přes provázek. Než jsem si vypila sklenici vína, abych se zregenerovala, ukotvení už drželo jen na třech místech. Ze zbylých dvou si Sazinka udělala zubní nit.
Další koule a kolekci jsem přidělávala na stromeček pomocí stejného provázku jako ukotvení. Tolik uzlíků jsem v životě neudělala. Taky doteď mám v lese tik a hledám automaticky co nejsilnější větve, co udrží manévrující kočku.
Druhé Vánoce jsem uznala, že nepotřebujeme dva metry vysoký stromek, a smířila se s metrovým. Ukotvení stačila pouze dvě. Tedy do té doby, dokud kočičky neobjevily, že v rámci malého stromku se snáz dostanou na špičku, kde je príma houpačka. Nakonec na druhé Vánoce byl tedy stromeček o patnáct centimetrů kratší. Ta špička do pravého úhlu totiž vypadala strašně...
Třetí Vánoce jsem si řekla, že se nenecháme nachytat, a stromeček jsme nepořizovali vůbec. Místo toho jsem vyhrabala velkou vázu a udělala osudovou chybu. Dala do ní větve a na ty připevnila koule. Aby větvičky nestrádaly, do vázy jsem natočila aspoň litr vody.
Na Štědrý večer nám pak kočky nadělily krásný bazének. A pak ještě dvakrát. Vždycky jsem byla nepoučitelná.
Čtvrté Vánoce jsem usoudila, že je úplně jedno, jestli máme stromek nebo ne, a pořídila stejně jako v prvním roce – jedličku. Vysokou. Bohužel jsem zapomněla, že od září máme doma půlročního, velmi zvědavého a velmi nešikovného kocourka, co dokáže nemožné. Umělohmotné koule sice vydržely náraz o koberec, ovšem s tím, že mi je Pláma přikutálí pod nohu, jsem nepočítala. A protože nejsem žádná éterická víla, koule křupla.
„No co, aspoň, že to nebyla Plámova noha.“ A šla jsem si pro vaječňák.
Co jsem taky do té doby nevěděla, bylo to, že jehličí je pro moje kočky něco jako cukroví. Přivedl je na to, jak jinak, Plameňák. Náhodou jednou na větev narazil, a když prskal jehličí, omylem pár spolkl. To Vločindu i Sazinku inspirovalo a jaly se hlodat spodní patro.
Když spodní patro dodělaly, odhalilo se jim každoroční škrabadlo (krom bazénkového roku) a Vánoce jsme měli všichni.
Letos, protože pátým rokem jsem už poučená, stromeček nemáme vůbec. Jen na skobu na zdi jsme pověsili zelený stromeček do auta. Od té chvíle, co tam tato relikvie visí, na ni kočky nepřestaly zírat a pes kňučet. Obávám se, že jsme je, komplet všechny zklamali, protože stromeček visí moc vysoko...
Já i moje smečka vám přejeme co nejklidnější Štědrý den, žádné stromečkové nehody a večer bohatou nadílku jak pro vás, tak i pro vaše kočky a jiné pohromy.
Příští týden silvestrovská vzpomínka na moje dětství s kočkami a jak kočky (ne)snáší ohňostroje.
Tagy ?
HaniK a smečkaSdílejte! | O sdílení
Ahoj kočkomilové, od minulého týdne víte, že k naší smečce přibyl pes a přestěhovali jsme se do nového...
Ahoj kočkomilové, minulý čtvrtek jste se dozvěděli, jak jsem najednou měla tříčlennou kočičí smečku...
Ahoj povánoční kočkomilci, tak jak jste si užili vánočních...
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?