Ahoj kočkomilci,
doufám, že jste si užili minulý týden, ať už jste svátek zamilovaných slavili nebo ne. Nám tu od neděle krásně svítí sluníčko a můj muž už v tom krátkém tričku nevypadá tak nepatřičně jako v mrazech. Už se strašně těšíme na jaro.
Jako bonus přidávám video, které jsem natočila jako rychlovku těsně před psaním článku. Asi v něm i uvidíte, jak se to venku začíná zelenat.
Tento článek se asi bude jmenovat – náš kočičí bizár. Všichni majitelé koček to znají. Občas naši drahoušci mají takové zajímavé libůstky, nad kterými zůstává rozum stát. Je pravda, že u nás se to rozjelo asi s větší smečkou. Všichni projevili své charaktery ve své nahé realitě a přijde mi, že se to s věkem stupňuje. Nebo to stupňují, když mě chtějí naštvat.
Nejstrašnější kategorie jsou pro mě zvuky. Když pominu fenku Ebby, tak na ty je největší expert Sazinka. Což je u ní dost zvláštní, protože ona nemňouká. Jen když se odváže, tak dělá takové „A“. Vynahrazuje si to ovšem dalším typem řečí, a to buď mlaskavou, nebo posunkovou.
Sazinka, pokud něco chce, tak mlaská. Nedávno jsem v jedné chytré knížce přečetla, že mlaskání je přirozený projev. Akorát jsem to tedy ještě u žádné jiné kočky neslyšela.
Vsuvka. Jestli něco opravdu nenávidím, je to mlaskání, srkání a jiné hrůzostrašné zvuky. Sazinka to moc dobře ví. Tudíž když jím něco, co ona ne, pocítím na sobě spalující pohled a po chvíli se ozve: „chňamlask, chňamlask, chňamlask.“ Vyšší level nastává ve chvíli, kdy jí za to vynadám a ona zaleze pod postel a zesílí. Fakt občas přemýšlím, že si pořídím špunty do uší.
Asi před dvěma měsíci se naučila klepat. Respektive my tomu klepání říkáme. Sazinka přijde k posteli, zvedne packu, vytáhne drápy a začne lehce drápat po dřevě a čumí na nás, dokud neřekneme „dále“. V té chvíli vyskočí na postel a jde spát. Stokrát jsme jí říkali, že nemá oznamovací povinnost, že jde do peřin, ale ona stejně klepe dál.
Sazinka je taky jedna z mála, která u nás miluje i syrovou zeleninu. Její specialita je okurka, jak je vidět na videu.
Vločka je naše nejslušnější kočka. Pokud ovšem není únor nebo březen. To na ni, ač je vykastrovaná, leze jaro a druhá míza a začne dělat kraviny. S nohama. V předjaří vždycky vidím, jak dlouhé nohy má. Dokáže je zamotat tak, že jednu má za uchem, přední místo zadní a to, co myslím, že je pátá noha, je její ocásek. Obvykle u toho má zfetovaný výraz, ale zase náramně spokojený.
Protože se stylizuje do různých „nohopoloh“, tak už před dvěma lety jsem to nazvala jako „poloha raněného cyklisty, který byl sražen srnou v plné rychlosti“. Taky je to u ní jediné období, kdy si hraje se všemi a lítá jako torpédo.
Plamík je náš bizár sám od sebe. Nejhezčí na něm je, že mě bezmezně miluje. Pokud u toho není můj muž nebo Flekouš. To mě pak velmi rád vymění.
Plameňák myslí tak trochu zadkem napřed. Jeho největší znak přízně je ten, že vám prdelkou sedne na obličej. Protože má skoro sedm kilo, tak hrozí dušení.
Pláma taky miluje, pokud mám noční můry. Nevím, jak to kočky dělají, ale prostě to poznají, i když sebou neházím. Holky na mně vrní, abych se uklidnila. Pláma ne. Ten má pocit, že je nutné mi ukrátit trápení, a obtáhne se mi kolem krku a zapře se packami. Už jednou se mi stalo, že mě opravdu škrtil a musela jsem ho ze sebe servat. Obvykle je se svým výkonem tak spokojený, že kmitá ocáskem a vrní tak nahlas, že si to sousedi pletou s vrtačkou.
Největší úleťák je ale samozřejmě malej. Tedy Flekouš. Mimochodem, minulý týden oslavil třetí kilo své váhy.
Flekoušek nemá úplně jasno, jestli je pejsek nebo kocour. Že není kočka-holka, tak na to přišel poměrně brzo a od první chvíle se drží za ocas Plámy.
Flekouš k nám přinesl nové spací polohy a to právě na pejska. Všechny nohy roztažené a ideálně na zádech. Samozřejmě se jeho délka ztrojnásobí a my nemáme kde ležet.
Taky velmi rád spí psovi v pelechu. Vzhledem k tomu, že pelech je pro psy o váze dvacet kilo a on zabere dobrou třetinu už teď, tak se velmi těšíme na jeho dospělost.
Taky je ze všech nejukecanější. Jeho tajný jazyk s Plámou je jakési vysoké vrkání, které vám po čase začne lézt na nervy.
Flekoušek oznamuje všechno. Že vstává, že se protahuje, že skáče dolů, že jde na záchod, co na tom záchodě dělá, že jde ze záchodu, že jde na škrabadlo, že jde na stůl, že skáče se stolu (doprovázené typickou ránou), že se blíží, že potkal Vločku/Sazi/Plámu/Ebby (doprovázené syčením, vzteklým mňoukáním nebo štěkotem), že se mu líbí dveře, že našel hračku, že jde s hračkou (tlumené vrkání), že je u postele a že teď nutně ho máme drbat na břiše.
Nejvíc typické je pro něj ale prdění. Nevím, jestli je to nějaká kocouří povinnost, protože Pláma prdí taky, ale Flekoušek je extra třída. Začala jsem mu přezdívat „Prdilov“. Pořád nechápeme, jak takové malé koťátko, teď už tedy ne, dokáže vyprodukovat vlastní radioaktivní mrak, který se šíří pod naše nosy.
Flekoušek taky miluje počítače. Zvlášť klávesnici, ze které vytrhává písmenka nebo speciálně Ctrl. Dokáže taky v jedné vteřině všechno přeprogramovat, vypnout nebo zapnout. Zásadně taky zastavuje obraz u filmů, kde se mu něco líbí a chce si to prohlédnout zblízka.
Nejvíc se mi ale pocity mísí, když je večer, jdu spát a muž je na noční. To si mě Flekoušek chodí prohlížet a já nevím, jestli mě to má dojímat nebo děsit. Flekouš si lehne těsně ke mně, ale aby na mě dobře viděl, a dotýká se jednotlivých částí mého obličeje. Pomalu se dotkne jednoho oka, pak druhého, otlapká mi čelo a nos, chvíli zůstane na rtech, a pak zkoumá bradu. Když zjistí, že je všechno na svém místě, začne vrnět a následně usne. Co si o tom mám myslet? To prostě nevím.
Největší výkony ale náš kočbizár má při jídle. Pokud tedy jíme my a ne oni. To se mění ve smečku hladových vlků křížených s loupeživými mravenci. Pokud člověk cukne rukou kamkoli, aby si večeři chránil, tak se tam vždycky nachází nějaký hladový krk, který do něj zaryje drápy a ukradne mu všechno i s vidličkou. Pokud kočičí osazenstvo zjistí, že ukradené jídlo jim nechutná, milostivě to nahází psovi, který vysaje všechno...
To bylo tedy něco málo z našeho kočičího bizáru. Příští týden se na vás budu těšit s tématem o tom, jak je někdy těžké vyjít s ostatními lidmi.
Na závěr posílám jedno relaxační video (zvuk na plné pecky!), mějte se krásně a ahoj!
Tagy ?
HaniK a smečkaSdílejte! | O sdílení
Ahoj kočkomilci, minulý týden jsem vám psala o projektu okno. Ačkoli je únor...
Ahoj kočkomilci, potěšilo mě, že minulý týden se našlo pár z vás, kteří shlédli moje kočičí videopovídání...
Ahoj kočkomilci, minule jsme se bavili o tom, jak u nás probíhá boj proti svrabu...
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?