Ahoj kočkomilci,
ač k vám pravidelné čtvrteční články vždy přilétly, tak já sedám ke psaní vlastně až po čtyřech týdnech. Musím říct, že už jsem se nemohla dočkat. Pauza a větrání hlavy mi ale udělalo dobře a mám pocit, že takhle pěkně na jaře srším nápady.
Dnes nebudou žádné průšvihy našich koček, ale ryze můj deníček.
Několikrát do roka musím pracovně na pár dnů nebo týdnů pryč. Vlastně několik let se motám po celé republice. Velmi se už těším, že budu mít stálou práci.
Upřímně vám řeknu, že mi nedělá problém být v cizím prostředí a s cizími lidmi, ale dost mě nervuje ta představa, že kočky budou daleko ode mě. Jako správný totál závislák se stresuju pár dní předem a pro „hlídače“, i kdyby to byl vlastní muž, dělám seznam pokynů jako na Gremlins. Kočky z toho mají prču a dvounohý slouha všechno útrpně snáší.
Tentokrát jsem si vyjela na druhou stranu republiky, do Loun. Na místo s minimem signálu, minimem soukromí a minimem zvířat. Problém nastal už při odchodu z bytu. Jsem člověk, co je schopný se rozbrečet i na veterině, když kočce píchnou injekci, takže ve chvíli, kdy jsem dala na záda krosnu a do ruky klíče, mi nebezpečně zaštípalo v nose. Všechna zvířata na mě nechápavě čuměla a já z bytu pro sichr rychle utekla. Na ulici to pravděpodobně vypadalo, že právě opouštím rodiče/přítele/sektu. Obří bágl a červené oči ukazovaly na nějaké neštěstí. Asi by se lidi hodně divili, kdyby zjistili, že mě trápí to, že kočky třeba i tři týdny neuvidím. Tato práce totiž byla úkolová. Mohli jsme to zvládnout rychle, ale taky právě ne. A z toho jsem měla strach.
První dny a noci to šlo. Pak jsem ale v noci objevila touhu, že se přitulím k něčemu chlupatému a smradlavému, co drze přišlo ze záchodu rovnou pod deku. Inu, možností jsem měla dost, bydlela jsem s pěti kluky. Ale asi by se dost divili, kdyby ta stará baba (ve svých 24 letech jsem tam byla dinosaurus) vlezla k nim. Společnost mi tedy musela dělat jen plyšová kočka, co ji tahám všude.
Navíc právě po této době mi začal chybět i kočičí terapeut. Máte to taky tak? Já bez denního kontaktu s něčím živým začínám být nervózní a popudlivá. Jako vedoucí jsem pak asi byla na zabití. Jakmile něco nebylo po mém, začala jsem štěkat. Trošku. Zas na druhou stranu, moje zásoba sprostých slov se setkala se zásobou pánů gymnazistů, tudíž asi moje nadávání pozbylo smyslu. Naopak jsem byla považována spíš za upjatou (by se divili, jak na kočky šišlám) a po pár dnech se ujistili v tom, že se mnou není sranda. V práci jsem pracovala a venku jsem se začala rozhlížet, jestli neuvidím kočku. Jakoukoliv.
Moje zoufalství po kočkách vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsem se místo večeře zvedla a odešla na procházku. S jasným cílem ulovit na chvíli nějakou číču. Říkala jsem si, holka, je to vesnice, tady někde něco být musí.
Tak jsem si šla a najednou jsem ji uviděla, černá kočka přes cestu. Narovnala jsem ramena a začala spíš syčet „čičí“. S fanatickým výrazem jsem ji začala pronásledovat. Bohužel jsem si nevšimla nějakého pána na zastávce, kterého moje počínání evidentně zaujalo. Kočka mi někam zalezla, tak jsem se začala vracet a ve chvíli, kdy jsem pána míjela, utrousil: „To jsem ještě neviděl...“
Bodejť, já do té doby taky netušila, že svou novou superschopnost „lezení po žebříku na plošinu“ jsem schopná aplikovat i na nižší plechové stříšky.
Práce trvala deset dní a žádnou kočku už jsem nepotkala. Jen traktory.
Nejvíc mi práce na dálku vyhovovala loni. Bylo to na ekofarmě a měli tam báječná prasátka. Každé ráno jsem se za nimi chodila mazlit, a pak se tajně třikrát sprchovala, kdybych náhodou byla nějak načichlá.
Těsně před návratem domů si pokaždé říkám, že se těším, ale taky se bojím, že mě kočky a jiné budou ignorovat. Už se mi stalo, že byli všichni dost uražení a nemluvili se mnou.
Zprávy z domova zněly tak, že je všechno ok a kočky jsou přítulné jako vždycky (potvory). Tak jsem byla zvědavá.
K mé radosti na mě v chodbě čekal štrúdl vítačů, který se ode mě následující dva dny nehnul. Po týdnu jejich radost z mého návratu značně uvadla a jsme tam, kde jsme byli.
Ale hurá, chvíli jsem jim asi opravdu chyběla!
Příště si dáme praktické a aktuální téma u nás. O očích a co by nemělo chybět v kočičí lékárničce.
Tagy ?
HaniK a smečkaSdílejte! | O sdílení
Ahoj kočkomilci, tradičně vás po týdnu opět zdravím a doufám, že si užíváte ...
Ahoj kočkomilci, tento článek bude videočlánek. A já doufám, že se...
Ahoj kočkomilci, zatím co já už makám na chmelu, aby bylo příští rok dost piva pro ...
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?