Ahoj kočkomilci,
určitě si teď říkáte, zvlášť ženy, že titulek nesedí. Vždyť žen s kočkami je přece mnohem víc. Je jich podobně jako vtipů o tom, že osamělé ženy mají v posteli tak maximálně kocoura čtyřnohého.
Hlavní je ale neklesat na mysli. Muži, co milují kočky, mezi námi jsou. Jen nejsou tak úplně moc vidět. Všichni kluci (a muži), co jsem potkala, měli rádi kočky. Můj první kluk v patnácti dokázal hodiny řešit povahu bengálských koček. Kupodivu mi toto plemeno nikdy neznechutil, ale naopak jsem ho začala mít radši než jeho. Na první lásku se prý nikdy nezapomíná a já si podle ní nastavila hodnoty.
Měřítko jsem tedy měla zadáno – chlap, co miluje zvířata a kočky bere jako automatiku.
Můj první manžel byl fyzik. Chtěl mít v životě všechno naplánováno do detailu. A pokud vám v hlavě zní jedna známá hláška, tak to byl přesně on. Část plánů nám vyšla. Od začátku chození jsme měli jasno v tom, že chceme dvě kočky. Pokud si myslíte, že jsme od začátku chtěli černou a bílou kočku, tak se pletete. Vyhrává tip číslo dva. Ano, přesně tak, byla jsem natolik ovlivněná, že moje srdce i v tomto vztahu patřilo bengálkám.
Člověk míní a život mění. Tehdy před svatbou jsem se nechala ovlivnit citovým vydíráním a škemrala tak dlouho, až jsme si pro dvě kočky, obyčejně neobyčejné, jeli na druhý konec republiky. A tak začala éra Vločky a Saze. Můj exmanžel se vyloženě viděl ve Vločce. Na mě zbyla přitroublinka Sazinka. Teď zpětně ale vidím, že obě kočky braly fyzika prostě jako spolubydlícího. A také mu, zvlášť Vlóča, dělaly naschvály. Pokud se fyzik nějak provinil, Vločka nelenila a počůrala mu jeho stranu postele. Moje vždycky zůstala suchá.
Doma jsme moc návštěv neměli, vlastně k nám chodila jen jedna návštěva. Kamarád, kterého jsem měla moc ráda. Toho kočky braly trošku jinak. Bylo to pro ně zpestření. Kamarád kočky miloval a moje holky si velmi rychle oblíbil. Vlastně teď nevím, jestli chodil na pokec za mnou, nebo jsem měla brát vážněji jeho zprávy. Ty povětšinou zněly jako: „Už se těším, až si podrbu Vločku,“ nebo „A těší se na mě Saze?“ Když k nám přišel a kočky ho oblehly, na obličeji se mu usadil spokojený úsměv. A já si do paměti vryla další věc – že co neprojde přes moje kočky, nemá šanci ani přese mě. Tedy to, co je u žen tak často kritizováno.
S druhým manželem jsem si to vyjasnila hned na začátku. Já zase za odměnu musela projít sítem jeho psa. Prošla. Můj muž miluje zvířata nade všechno na světě. Na stejné úrovni bych teoreticky mohla být i já. Přesto ale muž po příchodu z práce nepromlouvá něžně ke mně. Prvně totiž potká psa nebo kočku. Než se prodrbe až k HaniK, nemá sil.
Zcela běžně si s kočkami povídá, létá s nimi po pokoji a nechává se „ukecat“ k nošení po celém bytě. Jeho jasným favoritem je Pláma. Na Plámu je vymyšleno už dobře dvacet písníček a aspoň patnáct básniček. Takže když mu Pláma spokojeně vrní na hrudníku, tak je možné zaslechnout něco jako: „Plamínek – má v botě kamínek (a Flekoušek mu strčil něco do oušek),“ nebo: „Teď k nám přiletává kocour Plámááá,“ a při drbání rytmické: „Pla-mí-nek-Pla-mí-nek-Pla-mí-nek.“ Občas taky zaslechnu: „To neposlouchej, maminka závidí...“
Vsuvka. Další verše mi muž odmítl říct. Prý bych z něho měla srandu. U toho se ale stihl zeptat: „Kam se plazíš, Plámo?“ a „On by ti nezavazel, on by si lehl před počítač, ale překáží mu ten tvůj lahváč.“
Další věc je drbání Sazinky. Sazinka má totiž na drbání jasného favorita. Většinou kouká a vrní tak dlouho, že můj muž je prostě donucený drbat na bříšku. S rukou mezi packami, což vypadá dost divně, tak vydrží i déle než hodinu. Aspoň, že Saze na tu noc chodí pořád ke mně.
Podobné rozhovory jako s Plámou má muž i s Flekoušem. U něj to ale začíná oslovením „Flekoooooouš“ a pak je slyšet série nepopsatelných zvuků. Asi něco jako porouchaná formule.
Není nad to, když váš muž vašim kočkám rozumí.
Tady měl být nějaký oduševnělý konec, ale jednodušší bude přepis rozhovoru.
Já: „Nikdy nevím, jak to mám ukončit...“
Muž: „Nazdar.“
Já: „A to je jako všechno?“
On: „Jo.“
Já: „Ech...“
On: „A co bys tam chtěla psát? Nazdar, puntík, tečka, kupte kočce křečka?“
Po chvíli
Já: „Jak to bylo? Nazdar, puntík, křečka?“
On: „Jo, shrnula jsi to značně.“
Já: „Tak já to ukončím a dám si lahváč.“
A tímto se s vámi, milí kočičí přátelé, loučím. Příští týden vám povím o tom, jak Pláma snášel balení věcí.
Tagy ?
HaniK a smečkaSdílejte! | O sdílení
Ahoj kočkomilci, jak jsem slibovala, tak dnes tu máte docela ...
Ahoj kočkomilci, dnešní článek se ani nemůže jmenovat jinak ...
Ahoj kočkomilci, dnes psaným slovem jen krátce. Čím jsem starší, tím víc ...
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?