Ali – jak jsem se dostal k paničce, měl jsem nevlastního bráchu, přestěhovali jsme se a teď mám kamaráda papouška Kokiho
25. dubna 2005 |
Tereza Karpalová |
5 293x / 1x
Ahoj, zdravím všechny pravidelné i náhodné návštěvníky Kocouře. Už dlouho chodíme s paničkou na tyto stránky, sem tam napíšu něco do deníčku, ale konečně jsem se rozhodl nadrápat i něco více o sobě, a doufám, že nezůstanu jediný a vy ostatní kocouřové časem taky něco nadrápete!
Narodil jsem se začátkem září 2003. Společně s maminkou a dvěma brášky jsme žili u lidí, kteří měli holčičku a ta nás pořád někam tahala. Teda řeknu Vám, vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem byl pořád jen schovaný a bál jsem se. Jednou k nám přišla nějaká cizí paní, divně na mě koukala a pak mě popadla, dala do krabice a jeli jsme pryč. Celou cestu jsem brečel, to bych snad radši byl i u té malé holky. Pak mě někde v teple položila a otevřela dvířka. Moc jsem se bál a tak jsem zůstal celou noc zalezlý. Taky tam byl takový velký černý kocour, který mi chodil v patách a prskal na mě. Ten se mi vůbec nelíbil.
Mustafa
Za pár dní jsem se otrkal a pomalu začalo společné soužití s Mustafou (ten černý kocour). Stále jsem si chtěl hrát, ale on mě vždycky zfackoval, až po mnoha měsících se se mnou začal honit a blbnout, ale stále mi dával najevo, že on je pán. A když jsem se k němu chtěl přitulit, tak na mě zase zasyčel. Naučili jsme se žít vedle sebe, ale každý zvlášť.
Odpočinek
Pak přišlo moje první léto a s ním také úraz oka, o kterém si můžete přečíst v mém deníčku. Bývali jsme s Mustafou často sami doma a chodil nás krmit takový mladý kluk (prý strejda). Moc se mi to nelíbilo, tak jsem páníčkům vždycky nechal v umyvadle nemilé překvapení v podobě bobku. Páník vždycky zuřil a panička mě bránila, že prý to dělám jen proto, že se mi nelíbí být sám s Mufem. Život šel takhle dál až do začátku letošního roku. Zdálo se mi, že je něco špatně, protože panička s námi byla doma stále sama. Až jednoho dne zabalila věci do krabice a odjela… Bál jsem se, že už se nevrátí, nechtěl jsem zůstat sám s Mustafou a páníčkem a po lidské mamince se mi moc stýskalo. Naštěstí věděla, že beze mě také nemůže být, a brzy jsem byl u ní v novém bytě.
Blbnu s míčkem
Válím se
Všechno bylo jiné, zpočátku jsem byl smutný, protože jsem byl stále sám, měl jsem méně prostoru na lítání a chyběl mi i ten protivný Mustafa. Brzy jsem si ale zvyknul a panička mi ještě pořídila opeřence Kokiho, prý místo televize J . Koki je většinou v kleci a já u něj ležím a packuji do klece, on se pak zlobí a nadává. Tedy, aspoň si to myslím, ještě jsem se po papouščím nenaučil. Někdy také lítá na volno, ale to jen pod dohledem, protože já si ho chci vždycky přidržet a to mi panička nechce dovolit. Taky bych se Vám chtěl pochlubit svým prabratrancem z Liberce – pejskem Dinem, toho jsem ale nikdy v životě neviděl, protože by mi prý pěkně vyprášil kožich.
S Kokinem v kleci
Koki sedí v bezpečí - paničce na hlavě
Prabratranec Dino
Závěrem mohu říct, že jsem spokojený kocouř, který si toho už trochu prožil. Jsem zvědavý koho a co nám s paničkou přinese budoucnost. Jestli to bude něco zajímavého tak vás o tom budu určitě informovat. Jinak něco více o mě a mých rituálech si můžete přečíst ve Zlaté knize (Ali a Mustafa), Deníčcích a v tématu měsíce dubna 2005 – Rituálech.
Pac a tlap! Ali
Vegetíme s paničkou
P.S.: Panička přeje všem kocouřům a kočičkám a jejich páníčkům a paničkám hodně veselých zážitků, zdravíčko a překonání smutných zážitků, které k našim životům také bohužel patří (ale bez nich bychom si pak nevážili těch vzácných okamžiků).
Paničku mám fakt rád...
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.
Reklama
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.