Strasti nastávajícího otce
9. května 2005 |
Věra Ľuptáková |
5 372x / 1x
Zdravím všechny naše kamarády a řeknu vám, je to k nevydržení. Že já tu Hanku poslechl, když začátkem března tak krásně voněla, a pořád na ní lezl. Teď to mám. Hanka čeká mimina a já mám skutečný očistec na zemi. Já jsem se zase bez vlastního přičinění, nebo jen maličko svým přičiněním, dostal mimo hru. Než vám to všechno vypovím, řeknu vám jen tolik, že už po mě i dokonce letěla bota, smeták a co je nejhorší, jsem vykázán z domova. Z tepla, od plných misek, jsem každou noc vyhnancem na půdě. Ale od začátku.
Tak hned první březnové dny jsem si s mojí Haničkou užíval po kočičím. Přicházelo jaro a bylo to nadmíru zábavné. Vždyť taky co má kocour na světě za radosti? Občas si chytne nějakou myšku, projde se po zahradě, pořádně se doma nabaští, přitulí se ke svojí paničce, popere se s páníkem, ohřeje si kožich na sluníčku a tak pořád dokola. A takové povyražení, jako že si může kocour užít kocouří radost s kočičkou, ta se vyskytne jen párkrát za rok. No a tak jsem si tedy užil.
Asi tak za měsíc mami celá šťastná pravila, že se nám TO povedlo a začátkem května budeme mít mimina. Proboha!!! Ty mrňavce, pisklavce? To co už jsme tady měli loňské léto? Mrnily se mi ty moje děti pod tlapkama, ocucávali Hanku... A to se zase chystá?
Nic se ale zatím nedělo, tak jsem byl celkem klidný. Chodili jsem s Hankou ven, proháněli se po zahradě, protože jaro už se ohlásilo plnou silou, Hanka chytala po dvorku včelky a číhala na myši, šplhali jsem spolu po lešení, lezli po střeše garáže, na půdě zase spávala na trámu, prostě nic neobvyklého. To se asi mami spletla.
Nespletla. Asi tak v polovině dubna to začalo být na Haničce vidět. Bříško se jí kulatilo a pořád chodila za maminkou a mňoukala, protože měla větší hlad. Já toho samozřejmě hned využil, protože když může víc baštit Hana, budu se přiživovat. A dokonce jsem to dovedl až do takových konců, že když přijde na jídlo, stojí mami nade mnou. Proč? Protože jsem rychle líznul 3x - 4x do své misky a hbitě přeběhl k Hančině. Ona je taková hodná, že vždycky odstoupí, a já se jí do jejího jídla pustím a všechnu šťávičku vylíznu. A potom stojí, kouká, do mojí misky nikdy nejde. Já se ale vrátím ke své misce a spokojeně pokračuju v jídle. No ale to by mi v patách nesměla být naše mami. A tím to vlastně začalo. Hanka dostává jídlo jinam, mami jí koupila dokonce takové dobré miminkovské granulky (ale já stejně tajně na ty granulky chodím) a jíme s dohledem. Mnohem horší než dozor u jídla je ale to, že čím má Hanička větší bříško, tím víc mi voní a tím víc mi moje kocouří sebevědomí říká, že jí musím ukazovat, jaký jsem borec. Takže na ní neustále někde číhám, snažím se jí dokazovat, že jsem plný síly, a tak se potom stane, že jsme třeba někde v chodbě a najednou je křik, protože ona mě ale vůbec nechce. A to začnu tak, že na ní položím tlapu, olíznu jí na hlavičce a potom to zkouším. A v tom je ten kámen úrazu. Ona totiž hned začne křičet a jak spustí, už je tam mami. Nebo dokonce táta, no a to je potom horší. No a právě táta po mě před pár dny hodil pantofel. A křičel! Ale proboha, vždyť já jsem nic špatného neudělal? Když mi přijede na návštěvu nevěsta, tak mě ještě povzbuzují, když dělám tyhle aktivity. No tak já nevím, co dělám špatně? A v neděli už to vyvrcholilo. Nejvíc aktivity mám jako každý kocour v noci. Proto chodím Haničku kontrolovat i v noci, když spí u našich v ložnici. Přijdu k ní, začnu drápat koberec a vydávám svoje přemlouvací zvuky: mgauuu, mrgauu, mgeee. A následuje dupot, protože Hana bere nohy na ramena a já za ní, a ještě vzbudíme psa, potom samozřejmě vstane mami, tím se vzbudí i táta a už je na průšvih zaděláno. No a to ráno to bylo ještě asi 3x, ráno byla tichá domácnost, táta se tvářil jako bůh pomsty a řekl, že ještě jednou, tak nás vyhodí všechny. Tedy nevím, myslel i mami? No a od pondělka spím na půdě.
Jo a ještě ten smeták. Ten po mě, prosím představte si, hodila moje zlatá maminka. Asi to vážně přeháním. Ona by mi určitě nechtěla ublížit, ale já mám v sobě nějakého raracha kocouřího, prostě je to silnější než já. Já se k ní potom chodím tulit, jsem blahem bez sebe, když mě vezme na rameno a procházíme se po zahradě, předu, a se hory zelenají, ale když já mám jednu vrozenou vadu. Když nejsem středem pozornosti, začnu všude a všechno značkovat. No a teď se všechna pozornost naší rodiny upíná k Haničce a já zuřím. Značkoval jsem v posledních dnech doma i venku.
Doma skříň, vypraný pelíšek, nohu od stolu, máminy vyprané botasky i bačkory, takový divný přístroj, co na něm lidi trénují a stojí v pokojíku, cizího kocoura v zrcadle (ale říkala mami, že jsem to byl já?) no a venku tátovo auto, zedníkovu tašku, květináče, keříky v parčíku i fík, který mami právě vyndala na sluníčko. No a už letěl smeták. "Mgauuu, vedle," křikl jsem a utekl na zahradu, kde jsem až do večera číhal na myši. A ani mě nehledali. Ale já myslím, že hledali, tedy, mami mě ani hledat nemusí, ona mě vždycky tajně sleduje a když se jí zdá, že jsem venku moc dlouho, tak jenom zavolá: Jaffíčku, pojď chlapečku! A já běžím, div že se nepřerazím, vím, že mě doma čeká miska s baštou. No a Hana! A jsme zase u toho. Ach jo, už aby se jí ta koťata narodila. Potom už mi snad přestanou nadávat, budou mě chválit, jaká krásná mimina jsem udělal, budou mi podstrojovat, budu ujídat z mističek dětem, to bude zase prima život. A zase mi bude mami říkat Jaffíčku, Jaffulko, Medvídku, Obříku, ty moje lásečko a ne Jaffáku, Lumpe, nech toho a fuj!
A příště, až se zase bude Hanka přede mnou nakrucovat, zvedat ocásek a dělat na mě oči, moc dobře si to rozmyslím, jestli podlehnu. Moc dobře!. Vždyť když se nad tím zamyslíte, tak my kocouři jsme v tom naprosto nevinně, spadneme do toho vábení a potom už se problémy jen hrnou. A to prosím ne naší vinou!! Takže kocouři, nedejme se!!
A všichni naši kamarádi, držte nám tlapičky, ať už se nám narodí ty malé kočičky :-)
Všechny vás moc zdraví nastávající otec Jaffa
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.