Tak jsem zase zabodoval, bojím se přijít domů, mami odjela a táta nastolil tvrdý režim, přijela mi nevěsta z Nýrska, konečně je mami zpět a zase se můžu tulit

Tak jsem to konečně udělal! Já vím, že si budete myslet, že jsem nevychovaný a hloupý kocour, který neví, jak by se ještě víc předvedl, jaký je borec, ale věřte mi, já to skutečně musel dotáhnout až do úplného konce.

Ten kocour soused mě štval už od zimy. To bylo tenkrát, když já koukal z okna a on si klidně přišel k našemu krmítku a utrhl ptáčkům lůj. Já se doma mohl zjevit, chtěl jsem ven, na něj! Co si myslí, leze mi do teritoria! A pak přišlo jaro a jeho stopy byly všude. Jak jsem vylezl ven, cítil jsem je. A k tomu Hanička v jiném stavu, to přeci nejde. Jsem tady jednou za kocoura, tak tomu musím udělat přítrž, ne? A tak začalo to moje zlobení, které vlastně zlobením vůbec nebylo, jen naši to tak trošku chápali, i když já dobře vím, že o mojí touze být opravdovým kocourem dobře vědí. A tak se to konečně stalo. Bylo to tu neděli, jak už se mami začala balit na svůj výlet. Mňoučil jsem na ní, že chci ven, tak mě pustila a sedla si na lavičku, protože mě pořád hlídá. Ale já utíkal k dolním vrátkům na zahradě, byla tam vysoká tráva, tak na to hned nepřišla, že tam nejsem, a huráááá, pádil přes louku tam, kde se ten kocour mohl vyskytnout. Mami po chvíli vstala a šla si pro mě, no a já tam nebyl. Já jsem už tou dobou výhružně vykřikoval u sousedovic plotu a můj sok se dostavil. Z dálky jsem slyšel, jak mě mami volá, ale já to musel konečně vyřešit. Nejdřív jsme na sebe bručeli, já syšel, to mám osvědčené, potom jsme výhružně mávali tlapami a potom jsem se do něj pustil. Kopal jsem zadníma nohama, řval jsem při tom jako lev, sekal drápy, švihal ocasem a taky jsem několikrát šplíchl na toho kocoura svojí smrdutou značku. No on na mě taky, ale prostě na mě neměl. Najednou vzal nohy na ramena a byl pryč. No, ale to už se ke mně blížila mami, protože slyšela ten řev až na zahradě, a hned jí bylo jasné, oč jde. Křikla na mě a já rychle pádil k našemu plotu. Měl jsem trochu strach, že od mami dostanu za ucho, tak jsem raději zvolil taktiku "lehni a nehýbej se". Mami se ke mě sklonila a vykřikla "FUJ, TY ČUNÍKU!" to pro ten puch, kterým jsem byl celý nasáknutý. Popadla mě a rovnou do koupelny. Tam bylo, jak bylo. Ani jsem se nebránil, celého ho mě umyla a pak myla sebe, protože říkala, že smrdí jako tchoř. Tak jsem to zvládl. Souseda jsem vyklepnul, snad už bude vědět, ža tady šéfuju já.

Jenomže tím to neskončilo. Jak jsem byl celý rozjařený, že jsem zvítězil, šel jsem druhý den zkontrolovat svoje potomky. Byli pěkně v pelíšku, Hanička se dívala, asi abych jí je neodvedl, ale já místo toho, abych se jen díval, hupnul jsem do pelechu a děti poznačkoval. No co? Vždyť jsou přeci moje, ne? Tak proč by neměly mít mojí značku pachovku? No asi to tak být nemělo. Hanička se strašně naježila, začala na mě výhružně bručet, vyskočil jsem z pelíšku a najednou se to stalo. Hanka se do mě pustila, sekala drápy, kousala, ječela, vzal jsem nohy na ramena a pádil pryč. Jenže ona za mnou a celou cestu mě mlátila, dokud nepřiběhla mami a nezachránila mě. Odnesla mě ven, sedl jsem si do traktoru a tam si lízal rány. Asi to ale ještě nemělo skončit. Když jsem se odpoledne přihnal domů na jídlo, Hanka už na mě číhala a zase mi jich nandala, co se do mě vešlo. Celá rodina z toho byla moc překvapená, nejvíc já, kde se v té křehké a něžné kočičce vzala ta hrozná síla a jak rozhodně se jala bránit svoje děti. A tak to od toho dne jde stále a stále. Jak přijdu domů, už číhá, když mě zavřou do pokojíčku, číhá za dveřmi, když jdu k misce, skočí mi na záda. Tak já myslel, že jsem nejsilnější kocour z okolí a ona je nejsilnější a nejodvážnější moje Hanička. Normálně se bojím přijít sám domů, raději si vždycky počkám na mami a ta mě zachrání. A přiznám se vám, že se jí fakt bojím. I mami říká, že jsem najednou moc hodný a přítulný kocourek.

Ve středu brzy ráno mami a Věruna naložily kufry do auta a táta je odvezl. Přijel sám, říkal že holky odletěly do Londýna a nastolil tvrdý režim. Bydlel jsem celou tu dobu, než se zase objevila doma, na půdě. Psí holky spaly v dílně, Hanka se promenádovala s dětmi po celé chalupě. Naštěstí za mnou přijela nevěsta Týna a tak jsem si alespoň trochu užil po kocouřím, ale nějak mě to nebavilo. Ona byla taková chtivá, pořád se za mnou plazila a chtěla, abych dělal děti. Ale řeknu vám, nemohl jsem se nějak soustředit. Udělal sem to, to se ví, ale pořád myslel na mami a na tu svojí Hanku. Doufám, že mi to odpustí.

Konečně byla neděle odpoledne a táta řekl, že už jede do Prahy pro maminu. To jsem byl fakt rád, už mi opravdu chyběla. Když je doma, tak spolu ráno chodíme na zahradu, češe mě a čistí mi uši, no, to táta nedělal. Taky se se mnou nemazlil, no, a to mi chybělo. Konečně jsem slyšel, že přijelo auto. "Mňáááůůůů" zakřičel jsem na půdě a mami mě hned pustila ven, zdvihla mě ze země, tulili jsem se k sobě, já předl a předl, trošku i mluvil: "už tě nikam nepustím, copak to jde, nechávat tady kocourka samotného?" Potom jsem šli domů, mami ňuňinkala na děti, protože prý moc vyrostly, potom vybalila nějaké dobroty z kufru a šli jsem spát, protože prý byla moc unavená. Ale druhý den ráno... vyčesala mě, vyčistila mi ouška, pak procházka po zahradě, chování, papání rosůlku v kuchyni bez číhající Hanky, dokonce mi mami přinesla ukázat jedno mimino, říkala že je to Ninečka a já na ní syčel, protože jsem si myslel, že je to Hanka. Mami se mi smála a zase jsme šli ven. A chválila mě, protože jsem chytil myš a kolem toho plotu, který jsem přelézal, už jenom chodím a jenom se koukám.

Tak to byl ten můj týden pěkně utekl. Jsem tedy docela akční, co říkáte? Příště vám do podrobna představím naše děti. Je jich tady kolem všude plno, kocourek Napoleon se zamiloval do naší mami, pořád za ní běhá, křičí, protože chce chovat, šplhá jí po nohavici a jeho maminka Hanka se na něj zlobí. Ona se ale zlobí i na holčičky, protože by chtěla, aby všichni leželi v pelíšku a byli mrňouskové, ale oni běhají, skáčou, perou se a ona chudák potom pořád svolává a svolává, hledá je pod postelí, za skříňkou, v psím pelechu, v knihovně, no prostě všude. Tak to bude příště. A držte mi palce, ať už se na mě nezlobí.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama